Potvrdí V hodině rysa existenci zázraku?

Může být Bůh zrzavý kocour a dokáže kocour vůbec mluvit? Co se děje v pětadvacáté hodině a existuje vůbec? Enquistovo psychologické drama napoví.

Dne 12. dubna uvedl spolek SpoluHra v divadle La Fabrika premiéru divadelní hry, jejíž autor je Per Olov Enquist a nese název V hodině rysa. Vyprodanému hledišti ukázali své herecké umění Zuzana Bydžovská, Petra Horváthová a Daniel Krejčík.

Lisbeth, která vede projekt, kterým je pokus zjistit, zda lidé, kteří jsou hospitalizovaní v psychiatrickém zařízení a trpí těžkou duševní poruchou, jsou schopni postarat se o zvíře a vybudovat si k němu citový vztah, se dostane do problémů. Pro pokus byl vybrán i Chlapec, který je v ústavu z důvodu pokusu o sebevraždu, zabil dva nevinné lidi a zapálil dědečkův dům, dostal do opatrování kocoura Valleho. Jednoho dne kocoura zabil a tím překazil celý projekt.  Zoufalá Lisbeth proto žádá Farářku, aby si s Chlapcem promluvila a zjistila tak, proč k tomuto činu došlo. Farářka měla možnost poznat Chlapce v období mezi jeho předposlední neúspěšnou sebevraždou a poslední úspěšnou. Postupně odkrývá Chlapcovu minulost a na povrch vychází jeho citová vazba na dědečka a jeho dům. Jak důležitou roli bude hrát tento fakt v celém příběhu? Pro vývoj děje je nutné podotknout, že ne každý pacient se mohl pokusu zúčastnit, a tak byla část pacientů žijících ve stejném prostředí ochuzena o jistá privilegia, která měla druhá část pacientů. Jak dalece dokáže tento fakt člověka ovlivnit?

Chlapec vypráví Farářce o Vallym jako o svém nejlepším příteli, o někom, za koho by dýchal. Nedovolil, aby mu nikdo na světě ubližoval, a především s ním mluvil. Povídal si s ním o všem, vyprávěl mu o dědečkově domě, věřil mu, neboť Vally před ním neměl žádné předsudky a on před ním pocit viny. Jednou však došlo kvůli dalšímu pacientovi k nehodě a při procházce Chlapce s Vallym po dvoře psychiatrického zařízení, přehodil jiný pacient Vallyho přes plot, což vedlo u Chlapce k reakci, že mu zapíchl do břicha nůžky. Po několika dnech se Vally do ústavu vrátil a vyprávěl Chlapci, že ho zabila liška. Vysvětlil Chlapci, co je nezbytné udělat pro to, aby spolu zůstali už navždy a vrátili se spolu do dědečkova domu, který lehl popelem. Poslechne ho Chlapec a nechá Vallyho schoulit do své loketní jamky?

Sebelepší hra by nebyla nic bez hereckých výkonů, obzvlášť je-li v podstatě závislá především na umění herců a jejich dialogů či monologů. Na jevišti mohl divák sledovat po celou dobu představení v podstatě tři samostatné herecké děje. Celou délku představení všichni tři interpreti hráli své role bez ohledu na to, zda byla právě ta jejich aktuálně ve středu dění. Osoba Lisbeth v podání Petry Horváthové neměla na jednu stranu tolik složitého a dlouhého textu jako Farářka, avšak po celou dobu představení byla naprosto vžita do své role tak, že i když nebyla právě ústřední postavou, divák ji mohl sledovat a vidět při tom samostatný zajímavý děj příběhu, který by klidně mohl probíhat na samostatné scéně.

Farářka, které propůjčila svoji tvář Zuzana Bydžovská, svým vyprávěním uvedla diváky zprvu do děje a následně hru svým dlouhým a složitým monologem uzavřela, by dokázala svým projevem strhnout diváky i beze slov. Stejně jako obě ženy, i Chlapec byl ve své roli dokonalý a přesvědčivý v každém slově i pohybu a jeho celkový projev vypovídá o velkém talentu Daniela Krejčíka. Dokázal až obdivuhodně přirozeně přecházet z jedné emoce do druhé, přesvědčivě vyprávět o kocourovi tak, že mu divák uvěřil, že si s ním opravdu uměl povídat.  

Všichni tři herci se bezesporu zhostili obdivuhodně svých rolí, dokonale se do nich vžili, dýchali za ně a dokázali své osoby prezentovat tak, že každému z nich divák věřil každé slovo, grimasu i pocit. Proměnili se natolik v živou Farářku, Lisbeth i Chlapce,  žili naplno svojí rolí v každém odehraném momentu, že dokázali udržet divákovu pozornost během celého představení a nedovolili mu ani chvíli oddychu.  Jejich výkony si zaslouží velký obdiv, neboť všichni naplno odehráli celou dobu představení, vzhledem k premiéře ani na chvíli nezaváhali a vytvořili iluzi, že i diváci se nachází v pokoji léčebny, kde celý děj probíhal. Je na místě vyzdvihnout důležitou roli všech, kteří se na přípravě hry podíleli, zejména práci režiséra Radima Špačka, který při režii této hry odvedl skvělou a důležitou roli, bez které by hra nebyla tím, co diváci mohli shlédnout.

Prezentace hry je navíc podtržena dobrým výběrem interiéru divadla, který dokonale zapadá do děje hry a spolu s osvětlením a videoprojekcí utváří dokonalé prostředí, které do inscenace velmi dobře zapadá.  

Na první pohled může divák sledovat děj se třemi postavami, hledání důvodu, proč Chlapec usmrtil kocoura, kterého tolik miloval, avšak na ten druhý pohled je pointa v úplně jiné sféře. Celá inscenace spočívá v možnosti existence zázraku a vzkříšení v jakékoliv podobě. Ač by se mohlo zdát, že Lisbeth přeci jen nalezla odpověď na otázku, kvůli které započala svůj experiment, zvrat v ději tuto hlavní otázku potlačil. Může si člověk, který zabil dva lidi vybudovat vůbec k něčemu živému citový vztah? Jak vidno, může. Dokonce takový, že jeho hloubka dokáže přerůst až do nezvladatelné psychózy ústící k nechtěnému zabití milovaného zvířete. Lisbeth by tedy mohla být spokojena, avšak cena je příliš vysoká. V určitém úhlu pohledu však výsledek nabízí odpověď na otázku, kterou Lisbeth neřeší, a to proč došlo k zabití dvou nevinných lidí. Lidská mysl a psychika je složitý mechanismus, ale i v tomto jedinečném systému a psychických nemocech, lze nalézt jistý druh pochopení a logiky. 

Po představení hry na tiskové konferenci předcházející premiéře, bylo mé očekávání prezentace příběhu na jevišti velké, po shlédnutí mohu říci, že výsledek dalece předčil mé očekávání. Následující reprízy mohu doporučit každému čtenáři, který dokáže ocenit nejen skvělé herecké výkony, ale i hru, která má hlubší smysl, prostor pro zamyšlení i otázky, význam pro lidskou duši hodnotnější než pouhé kulturní vyžití a nechá si rád dobrovolně alespoň na chvíli otevřít svoje srdce a mysl. Inscenace V hodině rysa nemůže nechat při odchodu diváka bez pocitů, naopak se jedná o hru s emocionálně silnými prožitky, která se divákům dostane až pod kůži. I když v průběhu děje dojde v prostorách léčebny k náznakům jisté ironie a nádechu směšných dialogů, jedná se pouze o iluzi. Divák chápající děj tak, jak jej cítil autor Per Olov Enquist jistě pochopí, že pointa těchto dialogů tkví zcela v jiné rovině.

A jak je to s tím zázrakem? Možná budete závěrem inscenace překvapeni, ale to už si musíte počkat na další reprízu a navštívit prostor divadla La Fabrika, kde se odehraje večer nabízející na tuto otázku odpověď. Malinko vám přesto napovím, věřte, že naděje tu vždy existuje. 

Na této hře se podíleli:

Farářka - Zuzana Bydžovská

Lisbeth - Petra Horváthová

Chlapec - Daniel Krejčík

kocour (tedy pokud to byl opravdu jen kocour)

režie: Radim Špaček

scénografie: Eva Justichová

projekce: Laura Trenčanská a Miloslav Holman

hudba: Petra Horváthová

Fotografie z představení

Foto: Alena Hrbková