Řeč je pochopitelně o dospělých jedincích, neboť u malých dětí, je tento stav naopak přirozenou součástí vnímání světa. To, co činí dětství jedním z nejkrásnějších období našich životů, je právě spontánnost a naivita. Období, kdy dětská duše a její vnímání okolí není zasažena okolními vlivy ani starostmi každodenních dnů. S postupným dospíváním a sbíráním zkušeností, kdy dostává náš mozek prostor pro utváření si náhledu na jednotlivé životní situace, by měl dospět do fáze, kdy naše rozhodování podmiňují i jiná kritéria než vlastní emoce. Mělo by tomu tak být, ale občas funguje vše trochu jinak.
Naivita může mít jakoukoliv podobu, ale vždy v ní hraje roli slůvko snad, doufám nebo věřím. Ať už jde o osobní vztah, kdy jsme si jisti naším partnerem, pracovní vztah, ve kterém věříme, že naše dobré pracovní výsledky jsou zárukou pro setrvání na pracovní pozici anebo slovo přátel, že budou stát vždy při vás. Je tedy jasné, že co se naivity týká, jedná se ve většině případu o naivitu vázanou nějakým způsobem na vztahy. Pokud se naše očekávání nesplní, způsobí převážně srdeční potíže. Pokud nedojde k našemu očekávání, je to bezesporu nepříjemné a smutné, ale naštěstí nás to existenčně nepoškodí. Zde se dá ještě použít spojení Co tě nezabije, to tě posílí. O mnoho katastrofálnější je naivita spojená v dnešní době například s různými půjčkami, leasingy, sliby společností a vším na splátky. Jsme si vždy až naivně jistí, že zlomek z celkové ceny každý měsíc hravě uhradíme a ani nás nenapadne, že přísliby a účelovost vstřícného chování budoucího věřitele, je pouze k dosažení vašeho podpisu na smlouvě. Dalším příkladem, který bohužel do této kategorie také spadá, jsou před každými volbami předvolební kampaně. Sliby a zase pouze sliby, ale vždy se najde mnoho těch, kteří ve své naivitě uvěří. Zkušenosti posbírané za minulá volební období neexistují. Zas a znovu naletíme jen slibům.
Člověk žije ve společenství, kde je důvěra i určitá forma naivity, nedílnou součástí života, ba přímo nutností. Je však třeba rozlišit občasnou naivitu, kdy se jednou za čas v každém objeví něco ve smyslu rozhodování se srdcem a víra v dobro. Navíc je zde i určitá pravděpodobnost, že se pro příště přeci jen poučí a ve stejné situaci se zachovají jinak.
Na druhou stranu jsou jedinci, kterým je toto chování vlastní v každé situaci, bez ohledu na předchozí zkušenosti. Celoživotní naivita, neschopnost nebo nelibost přijmout fakt, že se vše neodehrává tak, jak jsme si vysnili a předpokládali, může být pro mnohé velkým životním břemenem. Něco ve smyslu pokus versus omyl, víra v to, že jednou přijde den, kdy vše bude po našem. Jednou jistě bude, ale nepoměr radosti a zklamání je zde příliš velký na to, aby to obyčejný jedinec ustál. Ovšem lidé, kterých se tento problém týká, nejsou tak úplně obyčejnými jedinci. Jak již bylo zmíněno, jedná se většinou o průvodní jev některých psychických onemocnění. Z psychologického hlediska mezi ně bezesporu patří i nevyzrálé osobnosti, které pokud se nenaučí s touto diagnózou žít a zařídit se podle ní, nemohou vést nikdy šťastný život. Naopak, pokud se s ní ztotožní a berou ji jako součást sebe sama, mohou prožít ten nejšťastnější život i za předpokladu, že se jim většina jejich snů a obláčků, na kterých denně plují, bez varování rozplyne. Dokážou se s ní ztotožnit a brát ji jako svůj vlastní specifický životní styl.
