Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

„Začátky byly na práškách, každý den k nám jezdí pohřebák.“

20. 01. 2015 11:19:00
Nejhorší noční můrou mnoha lidí je představa, že jednoho dne skončí ležet nemohoucí na tzv. eldéence. Jinak též řečeno v centru následné péče či domově důchodců pro osoby, které se již samy o sebe nezvládnou postarat. V mnoha případech jde o osoby vyžadující dvacetičtyřhodinovou péči, kdy už ani jejich rodina není schopna pomoci a zajistit pro ně lékařskou péči ani bezpečnost v jejich domovech. Ať už se jedná o osoby trvale připoutány na lůžko nebo postiženy jakoukoliv formou stařecké demence či Alzheimerovou chorobou, jisté je jedno. Téměř každý, kdo je do LDN umístněn, ocitá se na konci své životní poutě.

Ať už se člověk dostane do těchto zařízení z jakéhokoliv důvodu a s jakýmkoliv postižením, vždy se jedná o zásah do jeho života. Byla mu odebrána určitá jistota jeho zázemí, vše je nové, a pokud to jeho duševní stav dovoluje, plně si uvědomuje, že jeho čas dochází rychlého naplnění. Jediné, co mu konec života v této nelehké situaci může ulehčit, je přístup zaměstnanců těchto zařízení.

Je bezesporu jasné, že ne každý člověk, bez ohledu na to, zda je lékařem, zdravotní sestrou nebo osobou vykonávající jakoukoliv jinou práci, by byl schopen toto zaměstnání vykonávat. Výjimkou jsou lidé, kteří toto povolání mají i jako své životní poslání, tedy například řádové sestry. Pominu-li fakt, že práce v těchto zařízeních je natolik mizerně placená, že by mnoho lidí nevstalo raději ani z postele, je psychicky natolik náročná, že každého zaměstnance nějakým způsobem psychicky poznamená.

Následně už záleží pouze na odolnosti, vnitřní síle a srovnané hlavě každého zaměstnance, jak se s tímto pracovním prostředím vyrovná. Bylo a bude mnoho těch, kteří už druhý den do tohoto zaměstnání nepřijdou, ale bylo a snad i bude mnoho těch, kteří vše překonají a naopak se stanou podporou pro ty, kteří to jako jedni z mála opravdu potřebují.

Při rozhovoru s jednou pracovnicí tohoto zařízení, by jistě leckomu zamrazilo. Přiznává, že její začátky byly natolik těžké, že to chtěla vzdát. V té době by téměř stejný plat dostala na Úřadu práce a nemusela by prožívat hrůzy a noční můry, které ji po každém pracovním dnu pronásledovaly. „Nejtěžší je smíření s faktem, že jeden den si povídáte se starou paní, ukazuje vám fotky svých vnoučat a druhý den jí vidíte nakládat do pohřebního vozu. Den co den, týden co týden a tak pořád dokola. Jediná cesta, jak toto překonat, znamená nepřipouštět si seniory příliš k tělu. Člověk musí počítat s tím, že až přijde druhý den do práce, už je tu třeba nenajde. Na druhou stranu nás potřebují, jsou šťastní, když si s námi mohou povídat a my je posloucháme. Je to vidět i na jejich psychickém stavu, občas se i zasmějí.“ Má můj velký obdiv, málokdo by po několika měsících této práce dokázal hovořit o smrti s takovýmto nadhledem.

Na druhou stranu se dozvídám, že ani ona by život tímto způsobem ukončit nechtěla. I když mají dobrou péči ošetřovatelů, život za zdmi eldéenek plyne úplně jiným tempem, lidé ve většině případech nikam nemohou a dny samy o sobě jsou zde horší než ve vězení. Připočte-li se k tomu fakt, že ne v každém zařízení naleznete personál, který má zájem opravdu lidem pomoci, je tento konec naprosto deprimující.

Někoho by snad napadlo, že si na tento způsob práce lze zvyknout a lze ho brát jako běžnou rutinu. Nezapomeňme však na fakt, že lidé, kteří jsou schopni pomáhat, naslouchat, starat se o nemocné a nemohoucí, nikdy nemohou být úplně bezcitní. Toto zaměstnání nelze brát pouze jako zaměstnání a i když člověk není přímo tou řádovou sestrou, musí mít k lidem a této práci určitý vztah. Je nesmírně obtížné smířit se s tím, že jim babičky a dědečkové, o které se starají, každý den umírají.

Jediný způsob, jak se s touto prací vyrovnat je víra v to, že oni byli těmi, kteří jim dokázali jejich poslední dny zpříjemnit a pomoci tak překonat možná ty nejhorší dny v jejich životě s vědomím, že už čekají pouze na smrt. Mnoho pacientů se snaží upnout k ošetřovatelům, neboť oni jsou ti, kteří s nimi nyní tráví dny. Většina těchto zařízení má na první pohled hezkou fasádu a možnost vycházek do přírody. I pro ty, kteří to ještě dokáží ocenit, není ale toto rozhodující faktor pro spokojený konec stáří. Nejdůležitějším faktorem je faktor lidský, který se nedá ani postavit z betonu, ani zasadit v záhonu. Jsou to lidé, kteří se rozhodli z jakéhokoliv důvodu obětovat část své duševní pohody pro pomoc, kterou může každý z nás jednoho dne potřebovat. Jistě by nebylo od věci, aby se příslušní zákonodárci občas zamysleli nad otázkou, jak těmto ošetřovatelům alespoň zlepšit pracovní a především finanční podmínky.

Autor: Hermína Muchová | úterý 20.1.2015 11:19 | karma článku: 21.11 | přečteno: 1136x


Další články blogera

Hermína Muchová

Na kus řeči s Miroslavem Donutilem se vrací zpět na prkna Branického divadla

Dnes je taková móda, že divadlo je buď moderní, postmoderní, staré nebo archaické. Ale málo platné, divadlo je buď dobré nebo špatné", říká Miroslav Donutil.

28.2.2018 v 10:39 | Karma článku: 6.17 | Přečteno: 183 | Diskuse

Hermína Muchová

Honza Homola z kapely Wohnout se stal v Mánesu oficiálně malířem

Honza Homola z kapely Wohnout 1. února 2018 první vernisáží výstavy obrazů v baru Mánes úspěšně odstartoval svou novou, malířskou cestu.

5.2.2018 v 7:30 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 1138 | Diskuse

Hermína Muchová

Kolečkova Kleopatra nastavuje zrcadlo

Objevil v sobě Michal Malátný opravdového úchyla a nalezla Jitka Čvančarová muže, který nenosí ponožky v žabkách?

30.1.2018 v 7:30 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 1175 | Diskuse

Hermína Muchová

Vernisáž autorské výstavy obrazů člena skupiny Wohnout Honzy Homoly

Honza Homola je kytarista a zpěvák skupiny Wohnout, ale zároveň i malíř, kterého čeká již tento čtvrtek v Mánesu jeho první autorská výstava.

29.1.2018 v 7:30 | Karma článku: 13.73 | Přečteno: 1775 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Marek Hurt

Zbraně, emise, náklaďáky, elektřina a řepka – proč svět nepoužívá reálná řešení?

Představte si situaci: na dvoře máte hromadu polen, která jste si objednali na topení. Jen ta polena se vám, tak jak jsou dodaná, nevejdou do kamen. Zároveň kvůli té hromadě nemůžete používat dvůr.

21.5.2018 v 7:30 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 284 | Diskuse

Marek Trizuljak

Jaké to je, když jste se narodili v padesátých letech - A krutý čas básníků v Čechách

Už jako malé školáky nás masírovali takovými literárními skvosty jako Zoja Kosmoděmjanská. Sranda to nebyla, protože horory, sugestivně pěchované do nevinných dětských hlaviček, měly občas i tragické důsledky.

20.5.2018 v 18:49 | Karma článku: 19.27 | Přečteno: 440 |

Alena Kulhavá

"Jak chutná moc" - moje osobní zkušenosti z mé moci v politice

Je jiné o tom číst a jiné to prožít sama na sobě. A je zajímavé, co prožívá člověk, který o tom četl, který má odstup a stejně vejde do určitých slepých uliček. Ale to jsou právě zkušenosti s rozmanitostí života. Konec je nejlepší

20.5.2018 v 17:13 | Karma článku: 9.08 | Přečteno: 584 |

Hana Rebeka Šiander

Biskup Michael Curry na královské svatbě nerapoval, ale zato skvěle kázal!

Hvězdou královské svatby na svatbě prince Williama a Kate v roce 2011 byla sestra nevěsty, Pippa Middleton. Na svatbě prince Harryho a Meghan Markle se jí nechtěně stal biskup Michael Bruce Curry díky svému kázání o lásce.

20.5.2018 v 16:47 | Karma článku: 15.90 | Přečteno: 579 | Diskuse

Richard Siemko

Bezpodmínečná láska a vládci zemí světa

Vystoupení afroamerického biskupa Michaela Curryho na včerejší svatbě prince Harryho s Meghan Markleovou, bylo hodnoceno na sociálních sítích kladně a jinde s rozpaky.

20.5.2018 v 13:55 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 463 | Diskuse
Počet článků 164 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 823

Kulturní reportáže, psychologie, fotografie

www.hermuch.cz

Prodej fotoobrazů, vlastních i Vašich fotografií

Píši o kultuře a všem, co má dle mého názoru smysl, píši o každém, kdo za to stojí. Fotím vše co mě zaujme, běžné věci i makrofotografie - život pronikající pod povrch a detailům, které běžným okem nevidíme.

Život je divadlo, tak zkus to tak brát, jedinečná divadelní show, kde každý musí svoji roli hrát. Většina se drží své dané role, té, která mu do vínku byla dána, žije tak, aby postava byla společností akceptována. Náhle však přijde scéna, která v plánu a scénáři nebyla, jak uzpůsobit svoji roli, aby úsměv a duševní zdraví drama přežila?

Terapeutičtí Teddy králíci Sandeis

FB: Lucka Hermína Muchová

hermina.muchova@gmail.com





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.