Důvodů, proč zrovna na úkor policejního orgánu koluje ve společnosti mnoho vtipů smyšlených, ale i skutečných historek k pobavení, je jistě mnoho.Dokud vše zůstává pouze v rovině vtipu, je vše v naprostém pořádku.
Bez humoru by naše životy byly velmi chudé a omezené. Problém nastává ve chvíli, kdy se vtip mění v realitu života.
Je klidné sobotní ráno a jako už mnohokrát dříve, zastavuji auto v prázdné ulici maloměsta u kraje vozovky. Je brzy, většina lidí ještě pospává, stejně tak jako jejich auta dospávající po pátečním flámu v garážích. Zůstávám sedět za volantem, rozsvítím blikačky a sleduji spolujezdce Adama, jak rychlým krokem vchází do dveří pekařství vzdáleného ani ne deset metrů od zaparkovaného auta.
Náhle klidnou tichou ulici probudí zvuk policejních sirén. Vyděšeně se otočím a hledám zdroj nesnesitelného rámusu. Jen o pár metrů dále v boční ulici zahlédnu startující policejní vůz a než se stihnu vzpamatovat, slyším za sebou kvílení brzd. Vyskakují dva muži v uniformách a jako kdyby je honil ten nejrozzuřenější rotvajler, řítí se rovnou k mému staženému okénku.
Nestačím ani polknout a už tichou ulicí (vypnuli alespoň tu nesnesitelnou sirénu), duní hlas jednoho z nich.
„Vaše doklady paní řidičko“.
Ani jsem se ještě nestihla divit, proč provádí běžnou kontrolu dokladů za takovýchto manévrů, a tak mu bez řečí pouze s Dobrým dnem podávám své doklady.
„Víte, že výstražná světla můžete použít pouze v případě dopravní nehody nebo ohrožení?“
„Prosím?“
„Jinak je zapínat nesmíte. Víte, že se zde nesmí stát?“
„Od kdy?“
„Od dnešního rána.“
„To je legrace? Stávám tu každý den, stejně jako všichni ostatní.“
„Zaplatíte na místě?“
Ještě stále žiji v domnění, že se jedná o divný sen a ani na vteřinu mě nenapadne, že situace je vážná.
„Děláte si legraci, že? Teď jsem tu jen na chvíli zastavila.“
„To my víme, že jste teď zastavila. Proto jsme tu.“
V tom mi to dochází. Sledovali mě celou dobu zpoza rohu a jen jsem zastavila, šlápli na plyn a vyletěli.
„Budu tu stát asi 2 minuty, čekám jen, než spolujezdec přinese rohlíky.“
„To mě nezajímá, zde se stát nesmí.“
"Do dnešního dne tu žádný zákaz nebyl, značku jsem asi přehlédla, za což se omlouvám. Můžete prosím pro tentokrát přimhouřit oči? Nikomu tu nepřekážím, nebráním, nikde tu není ani noha, ani auto. Čekám jen na ty pitomé rohlíky. Vidíte, támhle už jde i s rohlíky, tak hned odjedeme."
"To nepůjde. Zaplatíte na místě?"
Vjíždí do mě nával vzteku.
„Já ty pitomý rohlíky nechtěla! Co mám dělat, když on musí mít k snídani čerstvé?“
„Zaplatíte na místě?“
Adam vybíhá z obchodu i s rohlíky.
„Co je?“
„Kvůli Tvým pitomým rohlíkům mám platit pokutu! Kdybys nepotřeboval nutně čerstvé rohlíky, nemusím se tu s nima dohadovat! A vy nemáte nic důležitějšího na práci?“ Otáčím se po policistovi a vztek se mnou tříská. Adamovi začíná být jasné, že za pár vteřin spustím takový příval slov, že by to nemuselo dobře dopadnout a snaží se mě posunky vtlačit zpět do sedadla.
„Nevadí vám, že se o pár ulici dále jezdí většinou místo padesátkou stovkou?“
„Máte dámo snad v hlavě radar?“
„Ne, ale mám oči! Kdybyste dělali něco užitečnějšího než zbaběle číhali za rohem a pak vyskočili….“
„Já to s vámi vyřídím.“ Adam prosebným posunkem odvádí oba k policejnímu autu.
Vzteky zavírám okno a zůstávám sedět. Jsem vděčna alespoň za noční košili, která mi kouká pod svetrem. Nebýt jí, asi mě v autě nic neudrží a kdo ví, jak by to celé dopadlo.
Následujících patnáct minut, než jeden z orgánu vypíše krasopisně doklad, trávím opakováním si nadávek, na které si má hlava vzpomene.
Ceduli zákaz zastavení, která je v této konkrétní ulici naprosto absurdní, jsem nakonec našla. Zákony se musí dodržovat, s tím nelze nesouhlasit. Jsou ale situace, kdy se dle mého názoru dají věci řešit po dobrém. Po vyřízení této záležitosti nasedá Adam do auta a odjíždíme. A hle, přeci jen je již někdo vzhůru. O tři ulice dále nás předjíždí auto...no, jak bych to řekla...v hlavě radar nemám, ale toto vážně padesátka nebyla...
Je to k smíchu nebo pláči? Odpovězte sami ...nech sa páči....
