Panická porucha je jistě pro některé pojem neznámý, pro ty, kterých se týká, představuje denní i noční můru, je omezením životů jejich blízkých a pro osoby nezúčastněné je jen další nepochopitelnou civilizační chorobou.
Panická porucha je jistě pro některé pojem neznámý, pro ty, kterých se týká, představuje denní i noční můru, je omezením životů jejich blízkých a pro osoby nezúčastněné je jen další nepochopitelnou civilizační chorobou, kterými v dnešní době trpí téměř většina populace. Jisté je jediné a jako u mnoha jiných věcí, i zde platí bezpochyby to, že kdo nezažil, nepochopí.
Slovo panika není neznámé, většinou si pod ním každý dokáže představit určitou vypjatou situaci, ve které dochází k ohrožení života a v ovzduší je cítit strach. A přesně o tom je i panická porucha. O strachu, hrůze, pocitů ohrožení a v některých případech i strachu o vlastní život. Pacient trpí záchvaty v různých intervalech a různé intenzity, tzv. panickými ataky. K záchvatům dochází na základě spouštěčů, tedy situací, které v pacientech nebo jejich podvědomí vyvolávají následné několikaminutové záchvaty.
Ať už pacient své spouštěče panických ataků zná či nikoliv, pro okolní normální lidi, jsou téměř vždy nepochopitelné. Těžko lze někomu logicky vysvětlit, proč člověk není schopen nastoupit do autobusu, sedět v kině, divadle nebo musí utéct z obchodu. Pokud to na člověka přijde, začne fungovat na automat a jediným pro něj možným východiskem bývá utéci z daného prostředí, kde ho panická ataka ochromila. Musí pryč, a to za jakoukoli cenu, v jakékoliv situaci. Nevnímá nic ani nikoho kolem sebe, jediná jeho myšlenka je utéci z místa, kde není vzduch a on se nemůže nadechnout.
Lidé bojující s touto nemocí delší čas, dospějí v průběhu léčby do stádia, kdy jsou již předem schopni rozpoznat, že k atace dojde a mohou se jí postavit. Nic není zadarmo a tomu, aby byl člověk schopen čelit této své hrůze, musí být na chvíli před atakou připraven. Ač se to zdá nepochopitelné, chvíle před atakou je mnohdy mnohem náročnější než ataka samotná. Důvodem je síla vydržet pomyšlení, že už to na vás zase jde a vědět, jaký strach a úzkost vás za pár vteřin pohltí. Je mnohem jednodušší v této chvíli rezignovat a raději ze situace utéct, než jí čelit tváří v tvář.
Nutno podotknout, že se navíc panická porucha velmi ráda váže i na jiná psychiatrická onemocnění, ať už jako hlavní diagnostikovaná nemoc, nebo pouze jako doprovodný příznak jiného psychiatrického onemocnění. Jednou z velmi dobrých kamarádek panické poruchy je obsedantně kompulzivní porucha a různé formy fobií.
Bohužel se ve většině případu jedná o léčbu na velmi dlouhou trať. U některých pacientů dojde zcela v průběhu let k odeznění příznaků, u jiných je provázen dočasnou remisí, ale jsou i případy, kdy pacient vede svůj denní boj o vše normální po celý život. Obzvlášť u poslední jmenované skupiny je třeba postavit se k problému nejen čelem, ale zmobilizovat veškeré své síly, odhodlání, odvahu i vůli a svádět boj s tím nejhorším nepřítelem – svojí vlastní hlavou, něčím nepojmenovatelným a bohužel okolím nepochopitelným.
Na druhou stranu, pokud člověk dospěje do stádia, že je schopný se s problémem sžít, vzít ho na milost a sdílet s ním dobrovolně každý den, je na dobré cestě. Neznamená to, že se přestane snažit se problému zbavit, léčit se, cvičit autogenní trénink nebo docházet na terapeutická sezení, ale již samotné smíření s tím, že má tento problém, je tím jediným správným krokem a pokrokem v léčbě. Pokud se navíc člověku podaří vzít si z vlastního problému i něco pozitivního, i z těch nejhorších strachů a úzkostí něco dobrého, může žít plnohodnotnější život než osoba bez takto omezujících obtíží. Vše závisí pouze na našem postoji, jaký k dané věci zaujmeme.
