Je přesně rok po tragédii, která se odehrála ve Žďáru nad Sázavou, kde psychicky nemocná žena zaútočila nožem na studenty střední školy a při útoku bohužel vyhasl jeden, pouze šestnáctiletý život.
Je přesně rok po tragédii, která se odehrála ve Žďáru nad Sázavou, kde psychicky nemocná žena zaútočila nožem na studenty střední školy a při útoku bohužel vyhasl jeden, pouze šestnáctiletý život.
Dramatická událost se navíc odehrála ve školní budově, kde tato žena neměla co dělat, čímž byla v bezprostřední době po útoku kladena otázka nejen ze strany rodičů, ale i zaměstnanců škol, jakým způsobem děti ochránit, aby se stejná tragédie nemohla v budoucnu opakovat.
Jedním, na první pohled logickým řešením, byl ve školách a školkách nápad instalace kamerových systémů, který by měl studenty ochránit. Mnoho školních zařízení svůj nápad realizovalo a mnoho dalších tento plán zvažuje. V rámci otázky, zda instalovat kamery či nikoliv, by měly být vždy zváženy všechny důsledky tohoto rozhodnutí a nehledět pouze na plánovaný účel ochrany studentů.
Toto rozhodnutí vychází většinou ze spolupráce a dohody ředitelů škol, zaměstnanců a rodičů žáků s tím, že názory jednotlivců se pochopitelně liší a obě strany mají své jasně stanovené argumenty, proč jsou pro danou věc či nikoliv. Už jen proto, že se v tomto konkrétním případu jedná o děti, je třeba tomuto rozhodnutí věnovat velmi pečlivé zvážení a nejednat pouze na základě toho, že "tam vedle to mají taky" nebo hysterického nákupu kamer z důvodů právě proběhlé tragické události.
I když se to nebude mnohým zamlouvat, i studenti a děti mají svá práva, a i když se jich většinou nikdo na názor v tomto ohledu neptá, nechtějí být na každém kroku šmírováni. Pokud člověk ví, že ho sleduje kamera, podvědomě tomu své chování přizpůsobuje a ve většině případu se nechová přirozeně. Zkuste si představit, že vás někdo zastaví na ulici s mikrofonem a kamerou a vy víte, že budete v telce. Podvědomě se snažíte v danou chvíli zapůsobit, abyste vypadali co nejlépe a zároveň nejpřirozeněji, čímž zákonitě dojde k tomu, že vypadáte strojeně a nepřirozeně. V případě dětí nejde pochopitelně o to, jak na monitorovacím zařízení vypadají, ale čistě o fakt, že jejich podvědomí ví, že jsou sledováni a podvědomě se nechovají přirozeně.
Je něco jiného, pokud umístíte kameru před vchodové dveře, proti tomu se samozřejmě nedá říci jediné špatné slovo, naopak může mít pro některé děti tato jediná kamera psychologické plus, že jsou v bezpečí. Děti jsou samostatně myslící bytosti, vidí, slyší a dokážou si domyslet důsledky. Chápou, že kamera je pouze přístroj a pokud do školy někdo se špatným úmyslem pronikne, kamery ve třídě, tělocvičně, na každém rohu chodby, v jídelně nebo dokonce na toaletách, nikoho nezachrání.
I v případě, že by někdo sledovací monitory hlídal nepřetržitě, nerozpozná u vstupních dveří, zda vstupující osoba do budovy je rodič nebo nebezpečný nemocný člověk. Na první pohled duševně nemocné není možné vždy rozpoznat, naopak u některých psychických nemocí na člověku nepoznáte, že má závažný problém a je hrozbou pro své okolí až do chvíle, než se odhodlá k činu. Ve chvíli, kdy osoba sledující monitor uvidí útočníka při činu, je většinou pozdě i na to, aby vstal ze židle.
Pomocí kamery nelze těmto činům ani předcházet, ani jim v daný okamžik zabránit a k dohledání pachatele dochází většinou hned na místě, tedy použití záznamu ke zpětnému dohledání pachatele, je prakticky zbytečné. Jediné k čemu mohou kamery posloužit je psychologický dojem pro některé žáky, jejich rodiče a zaměstnance a také jejich vnitřní pocit, že pro své děti a svěřence udělali v rámci bezpečnosti maximum. Udělat něco víc opravdu v jejich silách není. Zajištění bezpečnosti musí vycházet z naprosto jiných míst a jednání především o příčinách nebezpečí než jsou debaty o instalaci kamerových systémů jako jeho důsledcích.
Kamerový systém je jistě výhodný například při odhalování krádeží ve školních zařízeních, kdy se v případě kamery se záznam zloděj lehce rozpozná a je šance jej dohledat. Jenže útočník s nožem není odcizená věc, která se časem nalezne a vrátí majiteli. Naštěstí k takto tragickým situacích nedochází tak často jako ke krádežím, a právě proto se nabízí zamyšlení nad tím, zda opravdu riziko, že k podobnému útoku dojde, není na nižším stupínku vah než zachování svobodného studentského života bez sledování.
Riziko, že se dítěti stane něco špatného, je každý den při každé činnosti výrazně vyšší než to, že se právě v jeho škole a právě jemu, stane něco, co si nikdo z rodičů nechce ani představit. Nástrahy života jsou mnohem nebezpečnější než toto riziko, každé přecházení silnice je nebezpečné, každý člověk, kterého dítě potká, může být rizikem. Jsou věci, které neovlivníme, můžeme se snažit zabezpečit svůj život i život dětí maximálně jak nám to technické vybavení dovolí, ale nikdy není nic jistého. Naopak, snad i díky zákonu schválnosti, dochází k tragédiím tam, kde by to málokdo čekal.
Odpověď na otázku, zda kamerový systém ochrání děti a studenty, je tedy jasná. V některých oblastech je jistě kamerový systém vhodným řešením a pomocníkem, ale ochrana osob proti páchání trestné činnosti psychicky narušenými jedinců ve školních zařízeních mezi ně nepatří. Navíc v tomto případě neposlouží ani jako psychologický faktor, jak útočníky od plánovaných činů odradit. Člověk jednající pod silou svých vlastních bludů, zajisté nehledí na označení budovy, zda je objekt snímán kamerovým systémem.
