Vražedný pátek v Řeznické

Uvádí: Divadlo v Řeznické, Praha
Autor Benjamin Kuras 
Hrají: Freitag - Stanislav Zindulka, Goldberg - Jakub Zindulka
Režie, výprava: Jakub Zindulka
dramaturgie - Yvetta Srbová
 mix zvuku- František Šimánek

Komorní prostory divadla v Řeznické zhasínají a divák se během pár vteřin přenáší do Londýna, do času 70. let minulého století. Jen pár metrů před námi sedí v křesle temného pokoje židovský rabín Solomon Freitag. Očekává příchod vyšetřovatele, který má objasnit vraždu, která se stala právě v jeho bytě. Než dojde k samotnému šetření, musí si povolaný Scotland Yard poradit s jeho neobvyklou žádostí, a to nalézt ve svých řadách vyšetřovatele, který je pouze židovského původu.

Mladý vyšetřovatel, kterého za panem Freitagem pošlou, sice splňuje etnickou podmínku, ale většinou se k židovskému původu příliš nehlásí.  V bytě nalézá uškrceného muže a jen o pár minut později se sám Solomon Freitag přiznává k jeho vraždě. Než rabín začal vysvětlovat pohnutky, které ho k tomuto činu vedly, byl vyšetřovatel přesvědčen, že se jedná o jeho nejrychleji vyřešený případ. 
Solomon Freitag hledí s vytřeštěným zrakem před sebe a pln emocí začná vyprávět svůj příběh. 

Zavražděný je jeho bývalý podřízený, který  ho náhodou nalezl, přišel do jeho bytu splatit své účty z minulosti a židovského rabína začal vydírat. Byl stejně jako on esesák z koncentračního tábora Belzec. Ještě než rabín začne vysvětlovat, že ne vždy býval Solomonem Freitagem,  vyšetřovatel  vytáčí telefonní číslo psychiatrické ordinace, neboť dochází k přesvědčení, že tento rychle vyřešený případ je již pouze v jejich kompetenci. Rabín se jej snaží přimět k tomu, ať nevolá doktora, že se mu vše pokusí dokázat. Během následujících vteřin se nejen svojí myslí, ale i tělem, až do morku svých kostí, vrací do dob, než došlo ke změně identity z esesáka k rabínovi. Vnořen do minulosti vypráví o motivu a nutnosti změnit identitu, aby mohl zachránit svoji lásku k židovské dívce, i hrůzám, které tomu předcházely. Cítil vinu za všechny oběti koncentračního tábora Belzec, místa, které mu kvůli ztrátě paměti dočasně zmizelo ze života.

Scéna uvádí diváka k přesvědčení, že vzpomínky Freitaga jsou natolik jasné i přesvědčivé a důkazy v podobě popisovaných detailů zahrnují tolik reálných detailů a prožitků, že o vině nemůže být pochyb. Freitag nutí sledovat a poslouchat v napětí každou vteřinu hry, svým projevem vtahuje diváky do samotného centra hrůzy v Belzecu. Tím, že samotné téma je natolik citlivé, reálie skutečné a obtížně stravitelné, určitým způsobem vyvolává v divákovi až naprostý odpor i nechuť poslouchat detailní popis míst jedněch z největších hrůz, které se v Belzecu odehrály.  

I když se vyšetřovatel k svému původu nehlásil, byl jím zajisté do určité míry zasažen. Jeho záliba a studium koncentračních táborů vedla nyní k mnoha doplňujícím otázkám k jeho výpovědi, měl jasný přehled nejen o konkrétních počtech židů, kteří prošli peklem v Belzecu, ale i faktech o technickém zařízení plynových komor. S postupem času bylo čím dál tím více zřetelné, že se Freitag natolik v Belzecu vyzná a měl přístup k informacím, které by člověk bez toho, aniž by na daném místě byl, mít nemohl. Detail, že i obyvatelé sousedních budov museli ze svých oken smývat tuk nebo přesný popis rozbitých trubek by přeci ten, kdo by tam nebyl nemohl vědět. Nebo snad ano? Pokud by vyšetřovatel přistoupil na to, že může být rabín opravdu bývalým esesákem, vynořují se stále nové otázky, na které Freitag odpověď nezná. Proč místo vytetovaného čísla na paži zbyla pouhá jizva?

I když si vyšetřovatel nedokázal představit nic šílenějšího, než co zde poslouchá od člověka, který na sklonku svého života prošel z jakýchkoliv důvodů bezesporu závažným katarzním afektem a vše, co se tu dnešní noci odehrává je jeho důsledkem, přichází od Freitaga žádost, která přesahuje veškeré meze vyslechnutých šíleností. Jen stěží odhadnout, zda právě původní přání poskytnutí židovského vyšetřovatele, vedlo nyní k splnění Freitagova dalšího přání, a to zavolat na Izraelské velvyslanectví. Salom....údajně bývalý esesák, nyní rabín chce být vydán do Izraele…. 

Celému emocionálně vypjatému prožitku dodávají poslední detaily opravdovosti občasné melodie ponurých židovských písní, zvuku bouřky za oknem i projíždějícího vlaku. Děj je natolik působivý, že divák za celou hodinu a deset minut trvání, nedostává téměř ani chvilkový prostor k tomu, aby odvrátil zrak od herců nebo přestal sledovat děj. Každé vyřčené slovo je důležité, divák s napětím sleduje každý pohyb před sebou v očekávání následujících scén.  

O to děsivější je vše v naprosto přesvědčivém podání Stanislava Zindulky, který dodává každému slovu tolik živé opravdovosti a přesvědčivosti, slovy zbytečně neplýtvá, avšak vše, co vysloví, má ve hře jasný smysl. Málokterý herec by se zhostil role pana Freitaga s tak přesvědčivou tváří, výrazem a podáním jako Stanislav Zindulka. Je to zajisté dáno nejen tím, že on sám má rád složité role, ale především dokáže role dokonale ztvárnit nejen po vizuální, ale právě i po citově stránce tak, že mu divák uvěří nejen každé slovo, ale i pocit, který právě prožívá.  Sám Stanislav Zindulka mi potvrzuje, že se jedná o naprosto citově vyčerpávající roli, která ho dokáže naprosto citově vydírat a unavit, stejně jako potvrzuje to, že jednou z nejpodstatnějších otázek a téma celé inscenace je kromě holocaustu samotného, především podstata viny a možného vykoupení. Nutno zmínit i bravurní výkon Jakuba Zindulky, který svého otce Stanislava naprosto přesvědčivě doplňuje. Je to úplně poprvé, kdy se na scéně scházejí dvě generace herců, což dodává divákovi na celou inscenaci další, původně autorem neplánovaný pohled.  

Ač optimista, který dokáže nalézt střípky humoru i tam, kde je divák neshledává, zde bych se slovy komedie neplýtvala, a to nikoliv z důvodu, že se jedná o velmi ožehavé téma. Několik vtipných slov a poznámek vyřčených vyšetřovatelem občas s ironickým nádechem a anglickým sarkasmem, do určité míry v daném kontextu působí malinko úsměvně a být to v jiné inscenaci, dalo by se říci, že jsou humorné. I zde v sále se pár diváků zasměje, ale ve vzduchu je cítit spíše chvilkové povolení napětí. V dané inscenaci působí na diváka spíše jako chvilky k rozdýchání právě uplynulých scén, tíhu minulosti a příprava na další dávku silně působících emocí. Nakolik je inscenace složitá, téma citlivé, obtížně stravitelné a citově vypjaté, naštěstí pro diváky, je podávána v snesitelných dávkách právě s tímto chvilkovým oddychovým sarkasmem. 

„Nechme to tak zatím být.“ Poslední krátká věta, které předcházel jistě v Goldbegových myšlenkách a svědomí obrovský boj. To, zda byly pohnutky k tomuto rozhodnutí ovlivněny neschopností rozhodnout se, který úhel pohledu vidět a který skrýt v tomto, na jednu stranu téměř absurdním a nepravděpodobném, na druhou stranu zcela jednoznačném případu, ví pouze on sám.

Goldberg jako vyšetřovatel ví, že by měl být na základě jeho vlastního přiznání odsouzen a stal se tak jeho nejrychleji vyřešeným případem, Goldberg jako člověk rozhodne podle svého vlastního svědomí.  Jistě v něm hrál určitou roli i fakt, že bylo velmi pravděpodobné, že i kdyby se dostal místo do psychiatrické ordinace před soud, obhájce by kalkuloval s presumpcí neviny. Jen stěží si lze představit, že by jeho pouhé přiznání činů spáchaných v Belzecu, bylo v tomto případě pro jasný verdikt soudu dostačující. Z výpovědi pana Freitaga a případného soudního psychiatrického posudku bylo zřejmé, že není zcela duševně v pořádku. Jasné důkazy v této kauze nebylo možné předložit, a tak by  Freitag stejně jediného, pro něj přijatelného vyřešení případu, nedosáhl. Rozhodl se tedy z jeho pohledu pro nejpřijatelnější řešení pro jeho, ať už z jakéhokoliv důvodu, zničenou mysl a duši. 

Aniž by to však Goldberg tušil, konečný verdikt a vyřešení případu se Freitag dočkal již několik minut před jeho rozhodnutím nechat vše prozatím být. Bylo tomu přesně ve chvíli, kdy bylo telefonní sluchátko na izraelském velvyslanectví zavěšeno. O intenzitě nesnesitelnosti viny vypovídá už jen fakt, že při zavolání na komisařství žádal Freitag vyšetřovatele židovského původu. Jeho cíl měl jasně daný scénář, který měl jediný možný konec, a to odsouzení v Izraeli. Jiné vyústění případu nepřipadalo v jeho hlavě v úvahu, pro jeho vlastní vykoupení z pocitů nesnesitelné viny, odčinění smrti všech, kteří v Belzecu zemřeli, jiná cesta nevedla. Od samotného začátku řešení případu, měl ve své hlavě jasnou vizi a vlastní přesvědčení o uloženém trestu, stejně jako o jediné možné cestě k rozhřešení za činy, které spáchal. Věděl, čeho chce dosáhnout, a tak rozhodne o svém budoucím bytí sám, bez ohledu na předchozí rozhodnutí Goldberga, soudu i psychiatrů.  

Scéna pohasla, děj jedné lidské tragédie je u konce. Určitý šok z právě prožitého příběhu přerušuje několikaminutový ohlušující potlesk, ale otázky stále visí ve vzduchu. 
Byl by závěr případu stejný, pokud by si Freitag výslovně nepřál židovského vyšetřovatele? Jak velkou sílu má vlastní morální vina a je možné nalézt trest k jejímu vykoupení? Je možné, aby se lidská mysl dokázala vžít do vsugerované role natolik, aby své vlastní přesvědčení došlo poznání detailů, s kterými se nikdy nesetkalo? Mohl dojít Freitag k tak opravdovému přesvědčení o spáchaném zločinu, kdyby vnitřně nebyl vinou přesvědčen, tedy aby se v jeho paměti neskrývalo alespoň podvědomě poznání, vedoucího k pocitu, že bez trestu nemohl dále existovat? Opravdu neexistoval způsob, jak přesvědčit izraelské velvyslanectví o pravdě pana Freitaga?

S každou přibývající minutou po skončeném představení otázek přibývá, což je jedním z důkazů, že divák shlédl představení, které má smysl, a které dokáže přivést k zamyšlení. Přidá-li se k tomu téma holocaustu, složité, občas fascinující, občas nepochopitelné židovské kultury a jedinečných hereckých výkonů, nalézám v moři otázek jedinou jistou pravdu. Vražedný pátek je jedno z představení, kde by nikdy nemělo zůstat jediné sedadlo v sále volné.  Inscenace, která rozproudí krev a rozbuší srdce každému, přesně taková, která ve vás zůstane i po mnoho následujících dnů.  

Fotoarchiv Divadla v Řeznické, autorka fotografií Alena Hrbková