Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Návštěvy u pana Greena - když homosexuál pomáhá židovi

27. 01. 2016 7:30:00
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace.

Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem, uzavřen pouze do své vlastní samoty, nepřístupnosti a nechuti k jakékoliv změně. Trápí ho nejen žal nad zesnulou manželkou, ale zároveň i neschopnost překonat myšlenku, že si jeho dcera Ráchel nevzala za manžela muže stejné víry, a tak je pro něj již řadu let dcera raději mrtvá.

Dvě naprosto rozdílné osobnosti, styl života, priorit i vyznání, a přeci se jednoho dne neplánovaně a velmi citlivě jejich rozdílné světy spojí. Začátek neuvěřitelného zvratu v jejich životech způsobí automobilová nehoda, při které soud stanoví Rossovi trest za sražení pana Greena, a to navštěvovat jej a po určitou dobu mu poskytovat sociální služby. Divák sleduje první návštěvy nesoucí se v duchu odmítání, křivd a neschopnosti komunikace, až k vzájemnému naslouchání, které se zintenzivňuje s každým Rossovým příchodem k panu Greenovi. S každou přibývající minutou dochází pomalu a citlivě k zvratu, který je prostým dopadem předsudků, které oba prožívají na vlastní kůži.

„To je košer?“ Nejdůležitější věta vyslovená panem Greenem, když jednoho dne Ross vyndal z nákupní tašky jídlo. Věta, která otevřela bránu jeho srdce k pozdějšímu přátelství s Rossem. Jeho aktuální postoj k životu nemá šanci tento fakt v danou chvíli vidět, stejně tak jako jediná věta nic nezmůže, ale umožní člověku pootevřít své srdce, a pak už je cesta k druhým mnohem jednodušší. Je to tedy ten první, nejzásadnější krok.

„Vidíš, jací jsou?“ Věta, která zazní divadelním foeyer z úst jednoho z diváků stojícího v polovině představení se synem frontu na občerstvení (jednalo se o narážku na jinou sexuální orientaci). O hodinu později, kdy tato dvojice stojí frontu na vyzvednutí kabátů, se tím samým foeyer ze stejných úst pána ozve. „Omlouvám se, spletl jsem se.“ A přesně o tom je toto představení a měl by být i náš život.

Děj samotný je dokonalou ukázkou toho, jak daleko mohou člověka dohnat vlastní předsudky, o co je schopen se dobrovolně připravit jen proto, aby dokázal svojí pravdu. Hra je geniální ukázkou pojednávající nejen o schopnosti zbavit se vžitých předsudků, dokazuje, jak moc obtížné může být samotné přiznání, že vše nemusí být tak, jak jsme o tom tělem i duší přesvědčeni dokázat změnit své názory a především přiznat, že jsme se v něčem spletli. Zobrazuje naprosto autenticky bez servítků, jak moc obtížné dokáže být samotné přiznání, že vše nemusí být tak, jak jsme o tom tělem i duší přesvědčeni a jak pouhé vlastní přesvědčení dokáže změnit život, který by se jinak ubíral třeba úplně jiným směrem.

Naprosto nekompromisním způsobem ukazuje divákům obraz ztvárňující vztek, bezmoc, všechny aspekty a tváře předsudků. Pohled na dobrovolně se mučícího Greena, který zjevně svoji dceru nepřestal nikdy milovat, v divácích vyvolává přímo vnitřní vztek. Proč prostě nevezme to telefonní sluchátko a nezavolá ji? Vždyť je to tak jednoduché! Omyl, není. Člověk je sám o sobě tvor hrdý, nemá rád prohry a obzvlášť ne své vlastní. Je možné, si sám sobě něco přiznat, ale k přiznání svého omylu mimo naši vlastní hlavu, chce zapotřebí již mnoho sebezapření a odvahy. Obzvlášť, je-li toto přesvědčení spjato nejen s námi samými, ale i přesvědčením víry.

Divadlo je umění a jako každý obor této sféry by mělo skrývat nejen estetický dojem a kulturní zážitek, ale mělo by člověka i vnitřně oslovit. Mělo by vést k vnitřnímu pocitu, že jsme chvílí strávenou v divadle něco získali, k zamyšlení nejen nad samotným dějem, ale i myšlenkou a odkazem, které chtěl autor do děje skrýt a divákům zanechat. Každé dobré představení by v nás mělo určitým způsobem zůstat a vrýt se nám pod kůži, a aniž bychom si to třeba i vědomě připustili, alespoň nepatrně náš život někam posunout.

A přesně takové je představení Návštěvy u pana Greena. Je jen málo představení, které by člověk mohl zhlédnout několikrát za sebou a již u druhého se nezačal trochu nudit. Děj zůstává stejný, a tak se většinou divák překvapení dočká jen stěží. Pokud však trochu vnímavější divák navštíví toto představení vícekrát, má možnost sledovat neustálý vývoj pana Greena i Rosse. Ač na první pohled vypadá vše stejně, pod rouškou stejného děje a slov, lze s každým nově shlédnutým představením pozorovat důvěrnější sžití herců s postavami. Jsou to nepatrné změny, grimasy, pohyby, detaily ukazující na vyspělost obou hereckých protagonistů snažících se s každým představením ještě více zlepšovat a poslouchat své role.

Tento jev není samozřejmý, a i proto se někteří diváci tak rádi na představení vrací. Posadíte-li se znovu a znovu do divadelního hlediště, nejdete se podívat pouze na děj samotný, ale přicházíte na návštěvu za panem Greenem a Rossem. Na vlastní kůži jdete ještě jednou prožít část jejich životů, příběh jedné naprosto geniální náhody, která se vám pokaždé dostane až pod kůži.

Scéna i dialogy jsou určitým způsobem naprosto jednoduché, bez zbytečných efektů a složitých rozhovorů. Stanislav Zindulka a Matěj Hádek, herci s naprosto rozdílnými hereckými zkušenostmi plynoucí z dvougeneračního věkového rozdílu, jsou důkazem toho, že hře může dát naprostou jedinečnost pouhé vžití a sžití se svými hereckými postavami tak, že jim diváci uvěří každé jejich slovo. To, co je zde naprosto geniální, je právě podání hereckých výkonů, stejně jako důkazem toho, že nalezení správného hereckého obsazení tak, aby herci dokázali vystihnout hlavní pointu hry, je jedním z nejdůležitějších kroků k úspěchu.

Závěrečný nekončící potlesk je po každém představení naprosto přirozeným vyvrcholením této dvouhodinové podívané. Návštěvy u pana Greena mají smysl a přesně v tom tkví nejen kouzlo celého představení i jeho úspěchu, ale především celého divadelního umění.

Proč je lepší se utahat nežli zrezivět? Nejen to se již brzy dozvíte v jednom z dalších článků. Těšit se můžete na setkání s jednou z nejvýraznější hereckých postav nejen divadelní scény, ale i člověkem se srdcem na dlani a bezednou studnou životní energie.

Těší se na vás Stanislav Zindulka.

Název: Návštěvy u pana Greena

Autor: Jeff Baron

Hrají: pan Green - Stanislav Zindulka, Ross Gardiner - Matěj Hádek

Režie: Vladimír Michálek

Překlad: Benjamin Kuras

Provozovací práva: Kateřina Schauerová

Uvádí: Agentura K.Schauerové v divadle Rokoko + zájezdová představení

Fotoarchiv FDA

Autor: Hermína Muchová | středa 27.1.2016 7:30 | karma článku: 16.45 | přečteno: 713x


Další články blogera

Hermína Muchová

Na kus řeči s Miroslavem Donutilem se vrací zpět na prkna Branického divadla

Dnes je taková móda, že divadlo je buď moderní, postmoderní, staré nebo archaické. Ale málo platné, divadlo je buď dobré nebo špatné", říká Miroslav Donutil.

28.2.2018 v 10:39 | Karma článku: 6.17 | Přečteno: 183 | Diskuse

Hermína Muchová

Honza Homola z kapely Wohnout se stal v Mánesu oficiálně malířem

Honza Homola z kapely Wohnout 1. února 2018 první vernisáží výstavy obrazů v baru Mánes úspěšně odstartoval svou novou, malířskou cestu.

5.2.2018 v 7:30 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 1138 | Diskuse

Hermína Muchová

Kolečkova Kleopatra nastavuje zrcadlo

Objevil v sobě Michal Malátný opravdového úchyla a nalezla Jitka Čvančarová muže, který nenosí ponožky v žabkách?

30.1.2018 v 7:30 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 1175 | Diskuse

Hermína Muchová

Vernisáž autorské výstavy obrazů člena skupiny Wohnout Honzy Homoly

Honza Homola je kytarista a zpěvák skupiny Wohnout, ale zároveň i malíř, kterého čeká již tento čtvrtek v Mánesu jeho první autorská výstava.

29.1.2018 v 7:30 | Karma článku: 13.73 | Přečteno: 1775 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Marek Hurt

Zbraně, emise, náklaďáky, elektřina a řepka – proč svět nepoužívá reálná řešení?

Představte si situaci: na dvoře máte hromadu polen, která jste si objednali na topení. Jen ta polena se vám, tak jak jsou dodaná, nevejdou do kamen. Zároveň kvůli té hromadě nemůžete používat dvůr.

21.5.2018 v 7:30 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 264 | Diskuse

Marek Trizuljak

Jaké to je, když jste se narodili v padesátých letech - A krutý čas básníků v Čechách

Už jako malé školáky nás masírovali takovými literárními skvosty jako Zoja Kosmoděmjanská. Sranda to nebyla, protože horory, sugestivně pěchované do nevinných dětských hlaviček, měly občas i tragické důsledky.

20.5.2018 v 18:49 | Karma článku: 18.86 | Přečteno: 437 |

Alena Kulhavá

"Jak chutná moc" - moje osobní zkušenosti z mé moci v politice

Je jiné o tom číst a jiné to prožít sama na sobě. A je zajímavé, co prožívá člověk, který o tom četl, který má odstup a stejně vejde do určitých slepých uliček. Ale to jsou právě zkušenosti s rozmanitostí života. Konec je nejlepší

20.5.2018 v 17:13 | Karma článku: 9.07 | Přečteno: 582 |

Hana Rebeka Šiander

Biskup Michael Curry na královské svatbě nerapoval, ale zato skvěle kázal!

Hvězdou královské svatby na svatbě prince Williama a Kate v roce 2011 byla sestra nevěsty, Pippa Middleton. Na svatbě prince Harryho a Meghan Markle se jí nechtěně stal biskup Michael Bruce Curry díky svému kázání o lásce.

20.5.2018 v 16:47 | Karma článku: 15.87 | Přečteno: 574 | Diskuse

Richard Siemko

Bezpodmínečná láska a vládci zemí světa

Vystoupení afroamerického biskupa Michaela Curryho na včerejší svatbě prince Harryho s Meghan Markleovou, bylo hodnoceno na sociálních sítích kladně a jinde s rozpaky.

20.5.2018 v 13:55 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 462 | Diskuse
Počet článků 164 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 823

Kulturní reportáže, psychologie, fotografie

www.hermuch.cz

Prodej fotoobrazů, vlastních i Vašich fotografií

Píši o kultuře a všem, co má dle mého názoru smysl, píši o každém, kdo za to stojí. Fotím vše co mě zaujme, běžné věci i makrofotografie - život pronikající pod povrch a detailům, které běžným okem nevidíme.

Život je divadlo, tak zkus to tak brát, jedinečná divadelní show, kde každý musí svoji roli hrát. Většina se drží své dané role, té, která mu do vínku byla dána, žije tak, aby postava byla společností akceptována. Náhle však přijde scéna, která v plánu a scénáři nebyla, jak uzpůsobit svoji roli, aby úsměv a duševní zdraví drama přežila?

Terapeutičtí Teddy králíci Sandeis

FB: Lucka Hermína Muchová

hermina.muchova@gmail.com





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.