Stanislav Zindulka – herec, který má smysl

Nastoupí-li Stanislav Zindulka do tramvaje, měl by každý povstat a pustit ho sednout. Nikoliv kvůli tomu, že je herec, nýbrž kvůli tomu, že patří do starší generace, a protože tak káže dobrý mrav. Vystoupí-li Stanislav Zindulka na divadelních prknech, téměř vyrazí divákům dech tak, že si musí sednout každý z nás.

K následnému setkání, ke kterému vás mile ráda za okamžik pozvu, by bývalo vůbec nikdy nedošlo, nebýt Zlaté Prahy. Nejen té pravé stověžaté, ale především povídky Bohumila Hrabala Chcete vidět zlatou Prahu?, kterou jsem si úplnou náhodou pro zpestření cestování pustila do uší a se zavřenýma očima poslouchala nejen nádhernou povídku, ale i ten milý uklidňující hlas, který ji vyprávěl. O pár dní později jsem se rozhodla, že by bylo velmi milé tento hlas zaslechnout i živě, ale popravdě jsem netušila, v jaké formě jej zastihnu. Není tajemstvím, že letos v květnu tomu bude 84 let, kdy v podkrkonošské Jilemnici poprvé tento hlas vykřikl do světa. O to překvapivější bylo pro mě následné setkání i sledování jeho hereckého umění.

Milí čtenáři, vítejte u setkání s jednou z nejvýraznější hereckých postav nejen divadelní scény, ale i člověkem se srdcem na dlani a bezednou studnou životní energie Stanislavem Zindulkou.

Dovoluji si navrhnout, abychom naše povídání začali na návštěvě u pana Greena, který vás již za necelé dvě hodiny očekává jen pár metrů od nás na jevišti.  Jak se Vám hraje postava pana Greena, které propůjčujete svoji tvář?  

Pana Greena hraji moc rád, a to hlavně proto, že v této hře je co hrát a o co diváky obohatit. Ve hře jsou jen dvě postavy, vdovec pan Green, ortodoxní žid, který žije sám ve svém newyorském bytě bez jakéhokoliv smyslu života. Druhou postavou je Ross Gardiner, kterého hraje podstatně mladší kolega Matěj Hádek. Ross je mladý muž z bohaté rodiny, který byl poslán za trest soudcem právě k panu Greenovi, protože ho málem srazil autem ve chvíli, kdy nejel úplně podle předpisů. Ani jeden z mužů není z této situace nadšený, musí čelit rozdílnému sociálnímu postavení, generačnímu rozdílu, navíc má každý z nich jiný názor na život. Na první pohled se jedná o bariéru, která se zdá nepřekonatelná, ale která dospěje ke konci k naprosto nečekanému zvratu a navždy změní jejich životy. Celý tento příběh je hlubokým příběhem, který nastavuje citlivě zrcadlo našim vlastním životům a obzvlášť v této době, je velmi aktuálním tématem. Je to hra nejen o vlastních konfliktech, bolesti, osamělosti a předsudcích, které si v sobě každý z nás nosí. Myslím, že je to naprosto strhující hra, což mi vždy dokazuje publikum svými reakcemi. Nikdo se mi tedy nemůže divit, jak moc rád hraju svého Greena. V den, kdy se hra bude hrát, cítím od rána pocit asi jako závodní kůň při dostizích před startem. Nemůžu se dočkat tohoto lidsky bohatého běhu, tím spíš, že vím, že se divákům, dle jejich reakcí, hra líbí. Téměř vždy je vyprodáno, je skvělý pocit vědět, že hra dokáže vzbudit v divácích takové emoce, třeba jim zodpoví i některé otázky, které si v sobě skrytě nesou a zatím třeba v sobě nenašli odvahu si je vůbec ani položit. A třeba právě díky Greenovi a Rossovi naleznou odvahu, aby si je položili a třeba i zodpověděli. Greena mám moc rád a vždy rád mít budu.

Viděl jste divadelní hru ještě před českou premiérou někde v zahraničí a myslíte si, že je přínosem, pokud se herec jede před nastudováním nové role podívat na představení do zahraničí nebo je pro herce výhodnější nenechat se ovlivnit originálem a podáním jiných herců? 

Nikdy nechci vidět hru před premiérou, nechci, aby mě ovlivnila. Potřebuju se s rolemi nejprve sžít sám za sebe a teprve později se jdu podívat i na své kolegy, jak se role zhostili oni. Nejprve se však musím do role dostat tak, abych jí sám porozuměl, abych se do ní vcítil. Dá se říci, že při studiu nové role, žiju převážně studovanou rolí. Pokud jsem již s rolí sžit a rozumím jí, neznamená to ale, že jí přestanu naslouchat. V každém novém představení se snažím role stále určitým způsobem vyvíjet, pilovat je a stále poslouchat, protože při každém novém představení role dozrává. Každý z nás se průběžně vyvíjí, samozřejmě nelze role měnit, ale čím déle s nimi žijete, tím je jednodušší jim lépe rozumět. Přemýšlím u nich, zajímá mě, proč co dělají a říkají.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní roli, kterou hrál někdo jiný ve stejnou dobu jako Vy?

Třeba když jsem hrál Augusta v Divadle bratří Mrštíků v Brně, hrál se i v Divadle na Vinohradech a titulní roli tam hrál Vlastimil Brodský. Nikdy jsem nevynechal jedinou příležitost přijít se na Bróďu podívat, v tomto případě jsem návštěvu jeho představení odmítl. Nechtěl jsem ho v té roli vidět, dokud si ji nepostavím sám. Uvědomoval jsem si, že jeho herectví je tak spontánní a nakažlivé, že bych se v něm mimoděk mohl zhlédnout víc, než je zdrávo. Toho jsem se bál, protože jsme měli dost podobný repertoár, třeba Cajuse ve Veselých paničkách windsorských, Bondyho ve Válece s Mloky nebo právě Augusta. A tak Bróďa tenkrát viděl mého Augusta dřív než já toho jeho a pronesl „Chlapče, s tebou bych nechtěl být v angažmá.“ Pochopitelně jsem se i já následně jel na něj podívat. Byl v roli naprosto skvělý, jeho klaun August byl smutný, melancholický, rezignovaný a unavený životem, což naprosto skvěle vystihl i v pohybovém pojetí. Na rozdíl od toho jeho, byl můj August bojovník, který se rval vší silou o život a do poslední chvíle věřil, že vyhraje. Sám za sebe jsem měl pocit, že ta naše brněnská inscenace, byla výmluvnější a víc křičela do světa. Stejně tak tomu bylo například v Ungeltu v inscenaci Řidič paní Daisy, kde byl mojí rolí Hoke Colburn, hrál jsem v životě stovky rolí, ale tahle patří k těm několika, kterých si cením nejvíc pro jejich opravdovost. Záměrně jsem si nenechal promítnout známý film Bruce Beresforda, protože jsem se obával, že by mě chtě nechtě ovlivnil. Vyřešil jsem to tak, že jsem zhlédl spoustu jiných filmů s černošskými herci a četl černošskou literaturu. Ke každé roli se snažím přistupovat tímto způsobem, když zkouším roli, jsem jí po všech stránkách obklopen. Dočtu scénář, pustím se do čtení knížky daného historického období nebo z podobné psychologické oblasti. Když byla inscenace z repertoáru po skoro sedmi letech stažena, protože vypršela práva, stýskalo se mi po mém Hokovi. Sžil jsem se s ním jako se svým černým kamarádem a cítil jsem smutek, jako by odešel můj přítel. Vždy když spadne poslední opona, cítím smutek. Je to vždy vlastně takový divadelní pohřeb, jako by se člověk s někým blízkým rozloučil.

Hra se uvádí po celém světě v těch nejlepších divadlech. Jezdí se občas třeba autoři her, pokud mají samozřejmě ještě tu možnost, podívat na premiéry? 

Většinou to u nás tak nebývá, ale třeba v tomto případě na premiéru Návštěv u pana Greena autor Jeff Baron přijel. Hlavním důvodem bylo to, že znal jméno režiséra Michálka, jehož film Babí léto měl ve Spojených státech mimořádný divácký úspěch. Přijel se proto na premiéru do Divadla Bez zábradlí podívat, v Praze předtím ještě nikdy nebyl.

Teď zpátky k Vašim rolím. Vy s nimi vážně mluvíte? Nahráváte mi tak i na moji následnou otázku, jak blízko má podle Vás herectví k schizofrenii a jaký je k daným rolím třeba zaujmout postoj, aby se herec nezačal do propůjčených rolí vžívat i mimo divadelní jeviště?

Když se učím novou roli, přistupuji k ní jako ke svému příteli. Mluvím s nimi, stejně jako se svými přáteli, potřebuji jim porozumět, vědět proč co říkají, proč se tak či onak tváří a co si myslí. Vždy jsem se svými rolemi mluvil jako se svými přáteli, byl jsem zvědavý, co mi odpoví a jakou cestu mi ukážou, přemýšlím o tom, co by v dané situaci mé role udělali nebo řekli. Jedno takové povídání s rolí vyšlo dokonce tiskem v divadelním programu v Plautově Lišáku Pseudolovi, kde jsem hrál Pseudola. Člověk musí znát hranici a vědět, jak k rolím přistupovat, aby se nezbláznil. Pokud člověk hraje v životě mnoho rolí, musí vědět, jak s nimi zacházet. Když člověk s rolemi sice mluví, ale stále k nim přistupuje jako k přátelům, je to v pořádku. Je tam stále určitý odstup a není problém role střídat, i když pochopitelně je mnoho těch, kteří měli a mají nějaké potíže. Většinou se ale herec nedostane do stavu schizofrenie, spíše ho pohltí jiné nástrahy tohoto kumštu.

Návštěvy u pana Greena jsou bezesporu z určité části o naslouchání a porozumění. Jak moc je podle Vás přínosné pro život každého z nás naslouchání, nikoliv pouze poslouchání, starší i mladší generace?

Řeknu to slovy jednoho ze slavných režisérů, že divadlo je posledním místem na světě, kde mezi sebou lidé ještě opravdu rozmlouvají. A je to bohužel pravda.  Lidé spolu přestali nejen rozmlouvat, ale přestali se i poslouchat. Nikoho dnes nezajímá a neposlouchá, co ten druhý říká, dělá ani co si myslí a stejně tak se změnila u lidí i určitá hierarchie hodnot. A snad i proto je velmi důležité, abychom si vážili každého, kdo nám naslouchá, protože už je to dnes téměř vzácnost, která je hrozně důležitá a její ztrátou ochuzujeme naše vlastní životy. Tak jako na jevišti, i v v reálném životě by měl Ross, který náhodou nalezne pana Greena, zůstat už součástí jeho života. Stejně jako Green, kterého náhoda svedla dohromady s Rossem a dovolila mu tak stát se součástí Rossova života. Snad i to je na životě a náhodách to hezké, nikdy nevíme, kam nás jednoho dne dovedou. Nebýt náhodného vzájemného naslouchání a porozumění těchto dvou osob, nikdy by nedošlo k setkání Greena s dcerou Ráchel, stejně tak by se Ross utápěl sám se svých trápením. Naslouchání nemusí mít jen prospěch a pomoci někomu jinému, ale může pomoci i nám samotným a posunout náš život o kousek dál nebo i úplně jiným směrem. Občas se stačí jen zamyslet nad tím, co nám někdo říká a může nám pomoci i s naším vlastním problémem. Samozřejmě je ohromně důležité i naslouchání starší generace, už jen proto, že prožila věci a má zkušenosti, které může předat mladším. Pokud nikdo mladou generaci naslouchání a porozumění nenaučí, jen stěží na to člověk přijde v mladém věku sám. Stejně tak naopak, jsem si jist, že i mladší generace může té starší mnoho nabídnout a ukázat, stačí jen naslouchat.

Zůstaneme ještě chvíli u psychologie. Co si myslíte o mém názoru, že divadlo dokáže mít skvělý vliv na lidskou psychiku a dokonce některé problémy s hlavou i zlepšit nebo pomoci k jejich vymizení? Kontaktoval Vás někdy návštěvník představení, kterého motivovala třeba právě tato inscenace k setkání s někým, komu již bránu do svého života uzavřel a nepřímo jste tak s kolegou přispěli k setkání, ke kterému by třeba již nikdy nedošlo? Pokud ne, jistě by pro Vás bylo potěšující zjištění, že představení má i širší důsledek než jen kulturní zážitek.

Po jednom představení, konkrétně hře Sbohem lidi, za mnou přišla uvaděčka, že na mě čeká nějaký posmutnělý pán a chtěl by se mnou mluvit. Šel jsem za ním. Vstal ze židle a téměř se slzami v očích řekl. „Já tady na vás musel počkat, protože vám chci poděkovat. Jsem psychicky nemocný, mám deprese. Léčím se, ale bezúspěšně. A vy jste mě probudil k životu. Děkuju vám.“ Co může herec chtít víc? Ani oficiální uznání nepřinese takovou radost, jako tohle spontánní vyznání To pak opravdu člověk může říct, že to co dělá, má smysl a potvrzuje mi to, že herectví je nejen mým životním štěstím, ale i posláním. To jsou chvíle, kdy jsem opravdu šťastný, že patřím k té rozverné komediantské Tháliině chásce, která už odnepaměti tančí po prknech, co znamenají svět, provokuje, burcuje a nedá pokoj, dokud si vás nepodmaní, nerozčílí, nerozpláče nebo nerozesměje. Síla, kterou herec do představení investuje, dokáže divákovi přinést něco pozitivního. I kdyby to trvalo třeba jen chvíli, věřím, že to má cenu.

S tím naprosto souhlasím. A co z pozice herce, dokáže mít divadlo takto blahodárný vliv i na herce samotné?   

Myslím, že ne nadarmo se říká, že je divadlo určitým způsobem magický prostor. Někdy se stane, že herec přijde do divadla celý zničený a unavený, ale jakmile se rozhrne opona a on vstoupí na scénu, všechna únava, bolest i trápení zmizí. Navíc je vždy radost, když herec cítí odezvu z hlediště a poznání, že divák s hercem přímo dýchá, to je ta odměna za občas hodně tvrdou dřinu. Něčím obdobným jsem si prošel i já sám. Velmi dlouho jsem podceňoval zranění nohy při jednom představení, které se mi přihodilo, až to dospělo do stádia, že se objevily tak neodbytné bolesti a nemohl jsem téměř chodit. Vyhledal jsem proto lékaře, kde mi poskytli maximální péči přes všechna možná oddělení, ale nikde si s nohou nevěděli rady. Začínal jsem si zoufat, což jsem ještě ani netušil, že velmi brzy vyjde z úst lékaře jednoznačný ortel, že divadlo budu muset odpískat, protože už nikdy nebudu normálně chodit. Ortel, který se mnou naprosto otřásl, protože představa, že bych já nehrál divadlo, byla naprosto nemyslitelná.  Do dnešního dne nerozumím tomu, co se v mém organismu stalo, ale z ničeho nic bolest ustala a vše bylo, jako kdyby se úraz nikdy nestal.  Jen stěží pochopit, zda jsem bolest zahnal opravdu jen pevnou vůlí, sílou nemyslet hned na nejhorší a sebedůvěrou, rozhodnutím nevzdat se a vírou v to, že každý boj za to vždy stojí a člověk nemá mít strach před na první pohled velkými zvířaty. V každém případě mi dodneška nikdo nevysvětlil, jak je to možné.

Ať to bylo jakkoliv, nelze opět než souhlasit, že jistě nejdůležitější je nikdy se nevzdávat. Nejen pro Vás osobně, ale i pro plné divadelní sály je toto kouzelné uzdravení skvělé a buďme za něj vděčni. Jistě mnoho čtenářů zajímá, kde Vás budeme moci vidět, slyšet nebo potkat v nejbližších měsících. 

Začnu dnešními Návštěvami u pana Greena, které hrajeme s agenturou nejen v Praze v divadle Rokoko, ale i na zájezdových představeních. Pak mě můžete vídat v Praze v Kurasově hře Vražedný pátek v Divadle v Řeznické, kde také hraji žida, ale zase trochu jiného. Je to opět představení dvou herců a poprvé se v této inscenaci setkávám na jevišti se svým synem Jakubem. Určitě to stojí za zhlédnutí. Ve stejném divadle, tedy v Řeznické mám ještě jedno představení, a to s Aloisem Švehlíkem ve hře Ředitelská lóže (pozn. 29.3.2016 proběhne derniéra). Dále mám moc hezkou roli v v Činoherním klubu v Praze v Mitterově hře Moje Strašidlo, kde hraji se znamenitou herečkou Blankou Bohdanovou. Bohužel teď jsou aktuálně představení z důvodů její nemoci zrušena, tak uvidíme, jak to bude dál. Dalšími inscenacemi, kde mě můžete vidět je v režii Ladislava Smočka v Goldoniho Impresáriovi ze Smyrny, Kunderově Ptákovině a Hauptmannově Před západem slunce. A pak se rýsuje ještě něco nového, ale o tom prozatím mluvit raději nebudu (a já prozatím neprozradím :-)

Zdá se, že jste si vždy dokázal ke svým rolím nalézt cestu a mít téměř každou z nich rád, nebo byly i takové, na které jste se netěšil?

Většinu svých rolí jsem měl opravdu rád. Nikdy jsem si neřekl o roli, vždycky jsem na ni čekal. Měl jsem to štěstí, že jsem si ani říkat nemusel, protože chodily samy. Možná jsou role, které mi unikly, ale nemůžu si stěžovat, protože mě potkalo tolik jiných a krásných rolí, které jsem přijal do své náruče s velikou láskou. Ale byly i takové, na které jsem se netěšil. To není dobrý pocit, herec má jít na jeviště s chutí a s nasazením. Nerad jsem hrál plakátové texty v období, kdy se povinně hráli dělničtí autoři a sovětská dramatika. Kolikrát člověk říkal z jeviště takové žvásty. Ale nikdy jsem hraní nebojkotoval, ať jsem hrál cokoliv. I když se mi hra vůbec nelíbila, vždy jsem se snažil svou roli nějak posvětit. Přesto se mi to mnohdy nepodařilo a některá představení jsem chodil hrát s nechutí a studem. To jsou moc ošklivé chvíle u divadla. Je velká klika, když herec může dělat to, co si vybral a co dělat chce. To je vlastně jedno z největších štěstí v hereckém život. Měl jsem ale většinou to štěstí, že mi nabídky šly v přesném sledu, jedna vábivější než druhá, a tak si rozhodně nemohu stěžovat.

Máte za sebou mnoho let a mnoho rolí na velkých jevištích. Diváci Vás mohli v průběhu divadelní kariéry vídat nejen v Praze, ale i v Hradci Králové, Brně nebo Liberci. Zajímá mě, jak se herci, zvyklému na velké scény, hraje na malých scénách. 

Vždy jsem měl rád velká jeviště a zprvu jsem se malých scén trošku obával, ale nakonec jsem jim přišel na chuť. Ungelt, Viola, Dejvice, Řeznická, Rokoko, to jsou divadla, kde se dá hrát s minimálními výrazovými a s maximálními vnitřními prostředky, téměř by se dalo říct až filmově. Herci cítí publikum dýchat a ono cítí dýchat je. Má to svoje kouzlo.

Proč by podle Vás měli diváci přijít právě na toto představení a proč by lidé měli chodit v době nepřeberných kulturních a sportovních akcí právě do divadla?

To, že je divadlo posledním místem na světě, kde mezi sebou lidé ještě opravdu rozmlouvají, je známé. A ono na tom opravdu něco je, protože dnes už si lidé přestali umět naslouchat, o čemž tu už byla řeč, ale divadlo je k tomu naslouchání znovu vrací. To je velmi důležité a v tom také tkví až zázračná síla dobrého divadla. Občas je slyšet, že dnešní diváci jsou již zvyklý konzumovat jen škváry, protože když někam jdou, chtějí se jen bavit. Nemyslím si, že je to až tak pravda a jsem moc rád, že mě o tom diváci přesvědčují. Když hrajeme třeba právě Greena, což je jistě jedno z hlubších témat, je z řad diváků vidět, jak vstřícně hru přijímají, je vidět, že dokážou o hře přemýšlet i sdílet emoce. Když je člověk v úzkých, vymýšlí občas zoufalá řešení, a přitom se občas stačí jen rozhlédnout kolem sebe, zaposlouchat co říkají ti vedle vás nebo třeba jen přijít do divadla. I když to člověk předem nečeká, představení jej někdy donutí položit si otázky, na které se dříve ani neodvážil pomyslet nebo nalézt řešení, které by ho předtím ani nenapadlo. Což jsou například i právě  Návštěvy u pana Greena. Velmi důležité je i to, že si občas divák musí některé věci domyslet sám, bez toho aniž by mu je herec naservíroval rovnou na talíři. Divadlo nutí diváky myslet a přemýšlet v souvislostech, ne se vždy jen přijít pobavit.

Předpokládám, že do divadla chodí raději ženy a muži, které vidíte v sále, jsou většinou pouze v roli doprovodu. Co si o tom myslíte?

Je tomu opravdu tak, žen divaček jako skalní části divácké obce tvoří ženy. Nakonec sice své muže do divadla přitáhnout, ale mužští sami by rozhodně sami ve většině případu nešli. Když jsme například v Divadle Bez zábradlí hráli Cikáni jdou do nebe, kde jsem hrál starého Zobara, před začátkem představení je dobře vidět do prvních řad. Nenápadně jsem sledoval, jak muži bývají zpočátku docela otrávení, sedí pěkně oblečení a oholení, protože k tomu byli pochopitelně donuceni, a už jen to je dokázalo naštvat. Navíc musejí místo do hospody nebo na hokej do nějakého divadla a říkají si s despektem Tak ukažte, co vlastně umíte!. V průběhu představení bylo však vidět, jak tají, jak je to představení nese. Ke konci jim ty jejich oči zářily úplně stejně jako jejich drahým polovičkám, a tak je moc dobře, že nám ty ženy s sebou berou do divadla i muže.Občas samozřejmě muži v divadle i malinko pospávají, ale když je hra plná emocí, dokáže hra strhnout i je.

Je až neuvěřitelné, kolik z Vás čiší energie a životního elánu. Stále si stojíte za tím, že je lepší se utahat než zrezivět a co přesně to pro Vás znamená?

Je lepší se utahat než zrezivět je posláním hry Sbohem lidi, jejímž autorem je Herb Gardner a kterou považuji za jednu z nejlepších a nejvýraznějších rolí v mé herecké kariéře. Pojednává o tom, že Max Silverman, kterého jsem zde hrál, se ocitá na dotek smrti, ale svůj boj nevzdává. Bojuje o život, co mu síly stačí, nepřipouští si blížící se konec a umře doslova v běhu. Byla jednou z rolí, která pro mě měla zásadní význam. Stále se rád setkávám s novými úkoly, které musím rozlousknout, vždy když se objeví něco, co jsem zatím nepoznal, tak mě to láká. Když děláte tento kumšt, nesmíte být bez touhy. Nikdy člověku nemůže stačit to, co má, ale musí myslet trochu výš a hlouběji. Ve svém životě jsem měl štěstí, že mi pracovní nabídky šly v přesném sledu, jedna vábivější než druhá. Vždy jsem pracoval s velkým zápalem, někdy se mohlo zdát, že se toto závratné tempo až nedá vydržet. Jenže když máte to štěstí a máte práci, která vás přes každý den přenese s radostí, není to práce tak vyčerpávající, jako když už ráno vstáváte s nechutí a vidinou toho, co vám den přinese.

Souhlasíte s tím, že celý náš život je vlastně jedno velké divadelní představení?

Život není procházka růžovou zahradou, někdy je těžké v tomto světě žít, proto by měl mít každý něco, čím si život zpestří. Když se podívám do historie, vždy najdu silné osobnosti, které dělaly život snesitelnější, a to nebyly jen od divadla. Divadlo nic nenahradí, stejně jako náš život. Stejně jako herectví, je občas i život obrovská řehole, která vám ale ve finále může přinést velké štěstí. Podstatou životního i hereckého úspěchu je dělat vše naplno, každý by měl mít nějaký cíl a za ním jít. Navíc vždy, když najdeme příležitost posvítit si alespoň do tmy, která se na člověka valí, má to obrovskou cenu. Každá chvíle laskavosti a pohody má svůj význam a jsem šťastný, že divadlo toto lidem umožňuje, většina představení má co divákům nabídnout a jsem rád za to, že patřím mezi ty, kteří se na tom mohou alespoň občas podílet. Pokud člověk nalezne ať už v divadle nebo bez něj jakékoliv světlo, které mu rozsvítí den, měl by ho sledovat. Pokud se světlo neobjeví, musí ho nalézt sám. Bez cílů a světel by náš život byl pouze šedý, a to by přeci byla škoda.

A přesně o tom je celý náš život, je až neuvěřitelné, jak mi Stanislav Zindulka mluví z duše. Povídat si s ním, je jako číst v krásné knize plné moudrosti a životní zkušenosti, setkání s ním je stejně milé a přátelské, jako když se po několikáté vracíte na toto představení. Nejdete se podívat na děj hry, ale jdete prostě na návštěvu za dobrým přítelem Greenem. Po dlouhém povídání je jasné, že to má v tom nejlepším slova smyslu v hlavě dávno srovnané, nepotřebuje k životu hvězdné rádoby herecké manýry, na naše setkání se opravdu poctivě připravoval a především plní dané sliby, což dokážu opravdu ocenit. Je milým společníkem, který dokáže brát věcí s nadhledem a i při dlouhém povídání, neopomínal při každé menší příležitosti svůj vlastní humor.

Vybrala jsem proto ty nejzajímavější postřehy a otázky, na které mi odpověděl a vše ostatní, na co se nedostalo v tomto prostoru, tedy na téměř celou jeho pestrou životní pouť nejen na divadelních prknech, mohu čtenářům jen doporučit dočíst v knížce Vlak dětství a naděje, jejíž je spoluautorem. Čtenář zde může sledovat zajímavé etapy jeho osobního i profesního života, navíc je kniha psána velmi poutavě, s citem i humorem jeho vlastním a zároveň plná reálii i nádherných fotografií nejen z jeho života. Z mého pohledu můžete především nahlédnout pod pokličku jedné barevné životní cesty, zrození a životní putování opravdového herce, který má za sebou poctivě odváděnou práci, kterou po celý svůj život vykonává ze srdce a přesvědčením, že toto komediantské řemeslo, má smysl – to, co již dávno není vždy pravidlem.

Pro mě osobně je jedním z mála posledních herců poctivé divadelní generace, jejichž výkony na jevišti, role v magickém divadelním prostoru i životní postoj, mají stále ještě smysl. Je osobností, která není na světě zbytečná a které bychom si měli v dnešní době vážit. Stanislava Zindulku jsem nazvala hercem, který má smysl hned z několika důvodů. To, že je profesí herec, který hrál a hraje ve většině rolí, které mají smysl, má význam pro nás diváky i celou kulturu této země. Obohacuje naše životy nejen o kulturní zážitky, ale otevírá v našich hlavách a srdcích témata, která by nás třeba bez zhlédnutí jeho rolí, ani nenapadla. Zároveň má pro něj osobně smysl celý jeho život, protože on sám našel svůj smysl života v divadle a má to štěstí, že po celý svůj život může dělat práci, kterou má rád a která ho vnitřně obohacuje a vede dál. Každý den má svoji cestu před sebou, každý den nalézá ve tmě i to nejmenší světlo, které dokáže přeměnit na optimismus, chuť do života i sílu užívat si každý nový, méně či více radostný den. Tuto cestu odrážejí naprosto výstižně slova Stanislava Zindulky „kumštýř nesmí být bez touhy. Nikdy mu nemůže stačit to, co má. Musí myslet trochu výš a hlouběji“. Dle mého názoru je to ta nejpodstatnější věc, jak nikdy neztratit smysl života a radost kolem sebe.

Na závěr mohu jen konstatovat, že je jedním z těch, kterým mohu říci, že mi bylo ctí, strávit s nimi čas dlouhým povídáním a přebíráním životních zkušeností. Je jedním z těch, o kterých stojí za to psát, protože za to stojí.