Světlo dopadající na okenní římsu nádražní haly, dává jasné znamení, že se krátí noc a prodlužuje den. Sluneční paprsky opírající se do oken haly, vítají čtvrtý jarní den a vojáci se samopalem sledují cestující.
Světlo dopadající na okenní římsu nádražní haly, dává jasné znamení, že se krátí noc a prodlužuje den. Sluneční paprsky opírající se do oken haly, vítají čtvrtý jarní den a vojáci se samopalem a náznakem úsměvu ve tváři sledují cestující.
Tak moment, něco tu nehraje….slunce, jaro, samopal…hlava přebírá tento zvláštní vizuální pohled...je 23. března 2016 a jedno prestižní české divadlo uvádí premiéru. Náhle je vše naprosto jasné, ocitám se v místě se zvýšenou kumulací lidí v rámci kulturní akce, a proto před sebou koukám na zbraně pohupující se několika vojákům na paži. Vojáci se smějí, pravděpodobně jde o součást hry jak po ránu cestujícím odlehčit tuto zvláštní situaci a alespoň trochu odvést pozornost jiným směrem než do hlavní kulometu. Při pohledu na zbraň mi přejede mráz po zádech a pomalu se rozpomínám na včerejší předpremiéru jedné ze scén představení Ohraná písnička, která naprosto přesně vystihuje děj celého příběhu. Desítky prázdných slov o soucitu, solidárnosti, odvaze, spolupráci, boje s nepřáteli, pomoci sousedům i zajištění bezpečí.
Zvláštní, jak mě toto představení nechává bez jakýchkoliv emocí. Radost z bezpečí, hněv z pokrytecké komedie či smutek z nekonečné lidské hlouposti? Nic z toho nepřichází, o náznaku smíření nemůže být ani řeč. Sleduji představení v naprosto stejném pojetí, jako všechny předchozí daného režiséra. Snad i monology pronášené hlavním hrdinou třímajícím pomyslný ochranný štít nad našimi životy, je stejně obehraný, nudný, bez jakékoliv jiskry a nápadu, to vše navíc korunováno špatnými hereckými výkony těch, kteří k danému povolání mají na míle daleko.
Někdo by snad řekl, že jsou to obyčejní komedianti, ale to je omyl. Herců, těch pravých komediantů v tom nejlepším slova smyslu si lze vážit pro jejich přínos, který divákům poskytují. Tito herci ani režisér, nemají právo tuto hodnost z pozice svých titulů používat. Pravé komediální výstupy dávají možnost průniku naprosto odlišným emocím a i ta světská stránka jejich povolání, jako je finanční ohodnocení, je zcela v jiným dimenzích. Tato hra je velmi dobře financována a odměny v podobě nejen financí, ale i vysokých funkcí, jsou na rozdíl od méně uznávaných režisérů na míle vzdálené.
Je stejně běžný den jako každý jiný, nic mimořádného, neboť vše, co se právě na jevišti odehrává, bylo již dávno vytištěno v programu jednoho rádoby noblesního divadla, které nemá o herce nouzi a ubývající diváky v hledišti svým typickým arogantním postojem přehlíží. Ví, že se vždy nějaký divák chytí na upoutávku toho nejlepšího, čeho se mu může dostat, divák se rád a dobrovolně nechá přesvědčit k podpoře divadla, obzvláště je-li mu servírována s přesvědčením toho nejlepšího pro kulturní svět. Prázdný sál si proto ani na okamžik nepřipouští, a i kdyby přeci jen k němu nějakým nedopatřením došlo, vždy se najde sponzor, který vstupenky rád zaplatí. Nebude sledovat představení z hlediště, k naplnění jeho cílů a oslavy z úspěchu postačí, když se celá tragikomedie odehraje, byť bez jediného diváka.
Toto dnešní představení mi nepřineslo vůbec nic, snad i koukání do prázdna je přínosnější. Jediné, k čemu vede je zamyšlení nad tím, co vše se ještě musí stát, aby se i nadále mezi námi nacházeli diváci bez vlastního úsudku, zamýšlení se nad důsledky i přemýšlení v kontextu, ti, kteří se nechají stále dokola přesvědčovat o tom, co je pro ně nejlepší shlédnout a čeho se vlastním přičiněním zúčastnit, byť i jako pouhý divák.
Budeme-li se i nadále ubírat tímto roztodivným směrem, přenechávajíc naše práva i klidný životní prostor těm, kteří se nám jej snaží narušit jakýmkoliv způsobem, bude pravděpodobně již brzy premiéra nové divadelní hry. Ti opravdoví komedianti a všichni ti, kterým ještě záleží na zbytku svého duševního zdraví, zachování si alespoň části svého vlastního životního prostoru, o který se nechtějí s nikým dělit, jistě ještě rádi přijmou, byť i za horším platebních podmínek, nové role na motivy naprosté ignorace kulturního života výměnou za nalezení nového prostoru k žití a novým postojům k daným rolím.
Nejsmutnějším poznáním, které si z představení odnáším je fakt, že diváci tímto představením naprosto zbytečně ztrácí svůj vlastní čas, představení jim nemá co nabídnout, ničím je poučit a pokud se doposud nikdo z diváků nezabýval hlouběji danou tématikou, toto pojetí hry nemá šanci přesvědčit ho k cestě používání vlastního rozumu a vlastních rozhodnutí. Tento typ diváka nemá pravděpodobně šanci pochopit, že k tomu, aby o určitém nebezpečí věděl bez toho, aniž by mu to někdo musel číselně rozkreslit nebo pochopil, že nepřítel jistě neobchází pouze hlídaná místa s největší kumulací lidí a vše, co sleduje je pouze pro vlastní alibi těch, kteří od nich potřebují následovně, touto rafinovanou nenásilnou cestou, podporu.
Naopak, naprosto účelově vykreslené drama pouze podtrhuje jeho přesvědčení, že se musí spoléhat pouze na rozhodnutí těch, kteří to s ním jistě myslí nejlépe. To, že je jeviště plné vojáků se zbraní, ústa herců plná slibů o ochraně a postihu každého neplatícího diváka, včetně vyzdvihování těch správných životních hodnot, je vážně absurdní v kontextu faktu, že jen pár metrů za oponou jsou do hlediště vpouštěny nové a nové davy neplatících diváků. Již je ani před zraky diváků neskrývají, přímo před jejich zraky jim sedadlo za sedadlem zabírají jejich životní prostor, ale jen málokdo se zvedne a z divadla odejde před koncem představení.
