Luba Skořepová měla být dalším představitelem osoby, o které stojí za to napsat a navštívit jí. Bohužel plán je jedna věc a neúprosný běh času věc druhá, což je jedním z důvodů, proč by člověk neměl nic důležitého odkládat.
S lítostí je nezbytné změnit téma z času přítomného do minulosti a uvědomit si, že i když divadelní prkna zůstávají neměnná, divadelních ikon s během času závratně ubývá.
Luba Skořepová byla herečkou, spisovatelkou, dlouholetou členkou Národního divadla a zároveň ikonou, neboť jen stěží nalézt někoho, kdo by její nezaměnitelný hlas a projev neznal. Celý svůj život zasvětila své lásce, kterou bylo divadlo a které pro ni bylo prací, zábavou i druhým domovem. I přes svoji popularitu zůstala milou, vstřícnou, bez zbytečných hvězdných manýrů, stejně jako dokázala vždy působit pozitivním dojmem na své okolí a lehce svůj optimismus přenášela i na ostatní.
Měla své kouzlo, které posunula o úroveň dále, dostala se až do lidských srdcí a životů mnoha lidí, kteří ji v den posledního rozloučení v Národním divadle, chtěli byť jen svojí přítomností poděkovat za milé vzpomínky, zážitky a uctít její památku. Měla to být chvíle vyplněná rozjímáním a vzpomínkami na osobu, která dokázala okouzlit cizí lidi tak, že jim stálo za to přijít se s ní důstojně rozloučit.
Bohužel na prkna, která pro ni znamenala vše a kterým zasvětila celý život, se již Luba po své smrti nedostala. Zůstala těsně před branami prostoru, za který by dokázala i dýchat, v divadelním foyer. Jen stěží lze pochopit důvod, proč poslední rozloučení s národem tak oblíbenou herečkou a člověkem tolik milujícím divadelní scénu, proběhlo pouze v prostorách foyer, kde se v danou chvíli mísil nejen velký žal všech přítomných nad ztrátou herečky, ale i naprostá nedůstojnost a neschopnost pochopit pohnutí mysli, které k tomuto rozhodnutí vedlo.
Vysvětlení v podobě obsazeného divadelního jeviště, které by si pro sebe Luba alespoň ještě na chvíli zasloužila, je naprostým výsměchem a opovržením celého aktu. Jiný pohled na danou situaci by byl v případě umístění pouze pietního místa v divadelním foyer, avšak nikoliv regulérní poslední rozloučení s vystavenou rakví, které přímo svádělo k myšlence naprosté neúcty k člověku. Jsem si jista a věřím, že kdyby byl znám scénář předem, našlo by se k tomuto aktu jiné divadlo, v kterém charismatická herečka hostovala, které by umožnilo důstojné rozloučení s osobou, která si důstojnost za celoživotní dílo zasloužila a v poslední chvíli jí nepatřilo jiné místo, než-li divadelní jeviště.
Už samotný fakt, že se nikdy nedočkala svého vytouženého ocenění Thálie, své nejvyšší divadelní mety, je smutný. Nejen proto, že si toto prestižní ocenění udělované Hereckou asociací zasloužila za svůj celoživotní přínos na divadelních prknech ona sama, ale i z hlediska kulturního významu, který na divadelních prknech společnosti přinesla.
Poslední rozloučení s touto hereckou legendou je proto bohužel stvrzením, že byla jedna z nedoceněných, jenž svůj celý život věnovala umění, pro nás tolik důležité součásti našich životů. Jsem si však jista, že i když nebyla pro některé rozhodující o významu lidského činění na nejvyšších stupních, je mnoho těch, které vzpomínky na ni navždy zahřejí u srdce, a to je to nejvyšší ocenění, které si člověk může ze světa odnést.
Luba Skořepová byla Klárinkou v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, Magdalénou v Lorcově Domě doni Bernardy, Krystýnou ve Stroupežnického Našich furiantech, Haničkou v Jiráskově Lucerně i Mydlibabou, ale především byla osobností, jejíž život měl smysl.
