Neortodoxní přístup k církvi, vlastní pojetí katolického semináře, kázání o vlastní odvaze i nebezpečná pravdomluvnost směřuje v církevním prostředí k jedinému, a tím je Odvolání.
Dožene nás špatná minulost i přes naši očistu a nebude nikdy odpuštěna? Proč se k ní tedy hlásit? Bude lží, pokud jí pouze nezmíníme? Je důležitější upřímnost nebo životní klid?
Mark Dolson je mladý muž, který ve svém životě již ledacos prožil, až konečně dospěl do stádia, kdy má ve svém životě jasně daný cíl. Rozhodl se, že se stane knězem, zasvětí celý svůj další život církvi, a tak navštěvuje katolický seminář, který jej má na novou roli připravit. V této cestě mu má být nápomocen jeho mentor otec Farley, který je velmi oblíbeným a uznávaným mezi svými farníky i monsignorem Barkem a především ví, jak vystupovat a hovořit ke svým lidem.
Marka lze jednoduše charakterizovat jako osobu žijící podle rčení„co na srdci, to na jazyku“, je otevřený, mluvící za každou cenu pravdu nepřipouštějíc si, že ho vlastní upřímnost může srazit na kolena. Jasně odmítá vymoženosti světa, neboť podle něj působí na člověka jako okovy bránící mu v poznání vlastní životní cesty, odmítá telefony, auta i vše, co člověka nějakým způsobem svazuje. Nechápe nic z toho, co je jasně dáno, chce lidem kázat o tom, co on považuje za podstatné, nenachází pochopení proč církev odmítá ženy jako duchovní, stejně jako proč mají být ze semináře propuštěni studenti, byť jen s náznakem homosexuálního vztahu. Zároveň nepřijímá skutečnost, že otec Farley říká svým farníkům jen to, co ví, že chtějí slyšet a navíc od nich přijímá množství darů v podobě vína, na kterém si bezesporu vybudoval svoji závislost.
Markovo vnímání světa, zapálení pro pravdu, spravedlnost a lidské hodnoty působí na diváka naivním až dětinským dojmem. Přidá-li se k tomu naprostá ignorace nepsaných zákonů a pravidel, která jsou v církevním prostředí jasně dány a vžity, vše okořeněno šířením svých přesvědčení a zásad na veřejnosti, stává se jeho kariéra kněze ohrožena. Jak by vše bylo jednoduché, nebýt vlastní minulosti a především pravdy, která přeci nikdy nemusela být vyslovena.
Tolik se otec Farley snažil vštípit Markovi přesvědčení a fakt, že by neměl dávat najevo a říkat vše tak, jak to je, ale brát především zřetel na to, co lidé chtějí slyšet a být takový, jakým ho chtějí mít. I když se Mark rozhodne udělat vše po svém, řídit se svojí vlastní cestou a pravdou, zdá se, že otec Farley přeci jen dokáže přehodnotit situaci, dát Markovi šanci a především riskovat svůj vlastní spokojený život. Snad právě Markovo přesvědčení a zapálení, způsobuje u otce Farleyho téměř až otcovsky ochranitelské sympatie a staví jej před velmi obtížné rozhodnutí, zda podpořit priority dávno zapomenuté, bojovat za něco pro něj téměř již neznámého, a to vše přes risk vlastního odvolání.
I když se na první pohled jeví životní cíl obou stejný a mělo by tak být zjevné, kdo komu pomáhá, až sama hra ukáže, že role učitele a žáka může vyústit v nečekaný zvrat, i to, že vzájemné jiskry vzteku, křiku a vzdoru mohou vyústit v určitý vzájemný druh pochopení.
Nelze si nepovšimnout skutečnosti, že se vše odehrává na půdě církve, tedy na první pohled může vzniknout pocit, že se jedná o poměrně kontroverzní téma, avšak hra ani náznakem neřeší otázku víry jako takové. Pozorný divák pochopí, že podstata a pointa hry je ve skutečnosti tématu fungování církve na míle vzdálena. Církevní prostředí zde pro diváky zaujímá funkci názorné představy, prostoru jasně viditelného a čitelného, kterým by teoreticky mohlo být jakékoliv jiné prostředí spojené s danou pointou hry. Snad právě proto, že církev jako taková vzbuzuje v lidech emoce, nastoluje otázky ohledně víry a vyžaduje vlastní názor, navozuje toto prostředí intenzivnější prožitek celé situace lépe než prostředí bez emočního náboje.
I když je to na první pohled téměř nemyslitelné a samo téma k tomu jen stěží svádí, diváci se při představení i několikrát zasmějí. Je na místě ocenit určitý podtext nadsázky a zdravého inteligentního humoru, kterým je hra místy provázena, což dokáže odlehčit nejen závažnost příběhu, ale i pobavit diváky. Velice podstatné je zmínit, že v celé hře není jediný prvek, který by mohl určitým způsobem urazit nebo pobouřit i nejkonzervativnější zástupce církve, neboť je využíváno opravdu čistě jen prostředí církve jako prostředníka mezi divákem a skutečnou pointou hry a nikoliv téma víry.
Přes minimální aranžmá zcela jasně navozuje vizualizaci prostředí i atmosféru daného prostoru bez zbytečných okázalostí a nástrojů k pochopení situace. To vše dokonale podtrženo hudbou, dokonalými zvukovými i světelnými efekty, které navozují opravdovost a živost scény, díky čemuž se divák cítí součástí probíhajících scén.
Z obou protagonistů přímo sálá vědomí, že ví, koho hrají. Dokázali se s rolemi natolik dobře sžít, že každé slovo i pohyb je propracován do nejmenšího detailu, jejich osoby jsou naprosto živé, autentické a přesvědčivé, že o jejich opravdovosti nelze pochybovat. Je zde vidět skvělá sehranost i vzájemná spolupráce obou herců, na jejichž výkonech stál samotný základ hry. Vzhledem k malému divadelnímu prostoru nelze stavět hru na velkém aranžmá, to nejdůležitější co zde figuruje a na čem hra stojí, je pouze dialog obou postav, ztvárnění rolí, jejich charakterů a emocí.
Skvělý výkon Miroslava Táborského v roli herce, byl vzhledem k jeho hereckým zkušenostem určitým způsobem očekáván, avšak toto očekávání dokázal ztvárněním otce Farleyho překonat. Rozhodnutí o jeho působení v dané hře i v roli režiséra, bylo krokem zdařilým a úspěšným, stejně jako nelze přehlédnout profesionálně propracované detaily každého kroku, který s inscenací souvisí. Určitým milým překvapením byl herec Filip Cíl v roli Marka Dolsona, který se i přes svůj mladý věk a divadelní zkušenosti dokázal dokonale ztotožnit se svojí postavou, zhostil se své poměrně těžké role obdivuhodně, autenticky dokázal vyjádřit charakter postavy, emoční prožitky i celkový projev tak, že mohl směle konkurovat a doplňovat zkušenějšího kolegu.
I sebelepší herecké výkony však mohou leckdy zapadnout v nedokonalosti ostatních aspektů vedoucích k dokonalosti inscenace, neboť to, co si divák z divadla odnáší, je pocit z představení jako celku. V případě Odvolání nelze než konstatovat, že se jedná o dokonalý celek, jehož jednotlivé díly do sebe zapadají, každý detail představení je jeho nedílnou součástí a smyslem, což po hodině a půl představení vede k jasně danému závěru.
Odcházející divák shlédl emočně silné divadelní představení, které zákonitě muselo v jeho nitru zanechat stopu, ať již vědomě či nevědomě, rozvířilo v každém otázku pravdy jako symbolu vlastní životní cesty a možná i nového vlastního náhledu na životní priority.
Jako již několikrát, i v tomto případě Divadlo v Řeznické představilo divákům hru, která jim má co nabídnout, má pro diváky smysl a odvedlo výbornou detailní práci, na kterou může být právem hrdé, což snad ocení i mnoho dalších diváků, kteří se na toto představení přijdou podívat.
Fotografie ze hry Odvolání
Foto: Alena Hrbková
