Útěky za vlastní identitou

Divadlo v Řeznické, které oslavilo v loňském roce 35. narozeniny,  je známo svým nezaměnitelným repertoárem. Jednou z nových inscenací, které pro diváky letos připravilo, je  divadelní hra autora Billa C. Davise s názvem Útěky.

Jedná se o tragikomický souboj irských emigrantů o domov a kořeny, pravdu, pochopení a svobodu svého vlastního rozhodnutí v době, kdy Amerika přestává být synonymem pro lepší budoucnost a demokracii. Na pozadí rodinného třígeneračního příběhu přichází autor s apelem k občanské zodpovědnosti, hrdosti i vlastenectví, s výborně vystavěnými situacemi a sarkastickým humorem tepe nejen do apatické společnosti.

Jak velkou úlohu sehraje obyčejné krmítko pro ptáky, které zůstane prázdné? Došlo by k vzájemnému rodinnému setkání za situace, kdyby Muddy neztratila nejlepší přítelkyni Fany? Jak moc ovlivnilo celý děj příběhu vyzrazení rodinných tajemství, která neměla být nikdy vyslovena?

Režie nové inscenace se ujala ředitelka divadla Yvetta Srbová společně s Viktorem Polesným, postavy rodinného třígeneračního příběhu ztvárnili Jitka Smutná, Filip Cíl a Zdeněk Velen, autorem scénické hudby je Kamil Holub. Premiéra hry proběhla dne 23. listopadu, kde byl stejně jako na tiskové konferenci, přítomen i sám autor hry Bill C. Davis, čehož mohlo být dosáhnuto díky spolupráce divadla s Americkou ambasádou v Praze.

"Divák uvidí úžasný třígenerační trojúhelník a řešení vztahů, které budou všem divákům povědomé z jejich rodin, názory k některým situacím i to, co se kolem nás ve veřejném prostoru děje. Vše je řešeno nenásilně a přirozeně právě přes vztahy v rodině." řekla před uvedením inscenace ředitelka divadla Yvetta Srbová.

Inscenace vykresluje náhodné setkání tří generací jedné americké rodiny irských přistěhovalců, kteří díky svému setkání dostanou příležitost říci, co by jinak nikdy neprozradili a co by v jejich životě zůstalo navždy utajeno. Každý z nich přichází na scénu se svojí vlastní pravdou, za kterou si stojí a bez sebemenšího náznaku veřejného ovlivnění ostatními, bojuje za svoji vlastní skutečnost a přesvědčení. O to více je zajímavé sledovat skryté ovlivnění, které zdánlivě nevnímají, avšak podvědomě k určitému vývoji jejich myšlení zákonitě dochází.

Schopnost jednotlivých herců vžít se do rolí, představujících v celkovém obrazu tří generační trojúhelník, byla naprosto impozantní. Spojení role Muddy v podání Jitky Smutné a Kempera, kterému propůjčil svoji tvář Filip Cíl, bylo dle mého názoru naprosto skvělým rozhodnutím. Jejich vzájemné naprosto precizně propracované dialogy, jejich mimická souhra, důvěrnost a spolupráce, byly v jejich podání natolik autentické a reálné, že jim divák musel věřit nejen každé slovo, ale i opravdový příbuzenský vztah. Dialogy jsou velmi pečlivě koncipovány a i přesto, že se celá inscenace odehrává na jedné scéně bez sebemenší obměny, má hra znamenitě vystavěné situace i celkový spád a schopnost udržet divákovu pozornost po celou dobu představení. I když se jedná o vážné téma s velmi citově zakořeněnou hloubkou, jednotlivé sarkastické projevy a dialogy dokáží v divácích vyvolat upřímné úsměvy i hlasitý smích.

Jitka Smutná je výborná herečka, která zde tento fakt pouze potvrdila a dokázala, že opravdu patří mezi ty nejlepší, kterým divák jejich role věří. Roli Kemprovi babičky sehrála natolik uvěřitelně, s citem pro každé slovo i pohyb, že Muddy vyvolala jistě vzpomínky přítomných diváků na jejich vlastní babičky a životní rodinné situace.  Filip Cíl, který v Divadle v Řeznické hraje i v inscenaci Odvolání, mě zde velmi překvapil a přesvědčil, že jen stěží nalézt lepšího představitele této role. Jeho vlastní charisma přenesené do postavy Kempra vytvořilo kombinaci milujícího vnuka s vlastním názorem na svět kolem sebe i svoji vlastní identitu, kterou nenásilně donutil přítomné diváky sdílet s jeho osobou, stejně jako vlastní emoce.  V momentě, kdy na scénu vstoupil otec Kempra v podání Zdeňka Velena, nemuselo být vysloveno jediné slovo a divák dokázal již z prvního pohledu pochopit charakter dané osoby a jejího poslání na jevišti. Naprosto přesvědčivě mimicky i emočními výrazy vystihl vážnost své postavy i rázného slovního projevu, který tvořil dokonalý kontrast k vlídnému spojenectví Muddy a Kempra.

Všichni tři herci odvedli naprosto profesionální výkony, které by jim mohla nejedna divadelní scéna závidět. Přínos každého z nich v inscenaci byl naprosto jedinečný, jako celek působili naprosto sehraně a nebylo možné přehlédnout, že každý z nich dal do představení své vlastní maximum. Celý děj byl naprosto přirozený s lehce udržitelnou pozorností po celou dobu příběhu. Divák byl součástí rodinného života na scéně a zároveň toho vlastního ve své mysli, kterou jednotlivé scény vyvolaly. Nechyběl zde dojem, že by se divák mohl kdykoliv přidat do konverzace na jevišti, která mu byla tolik blízká a známá bez ohledu na aktuálně probíhající téma života v Americe. S každým dialogem vyvstávaly přirozeně v mysli vlastní vzpomínky na osobní situace, které byly vyústěním sledování děje na scéně a jednotlivých postojů všech tří osob. Hru navíc podtrhuje fakt, že žádná z osob nedojde ve hře ke konkrétnímu cíli, čímž vznikl velký prostor pro vlastní fantazii, přemýšlení a domýšlení následného scénáře. Stejně tak nutno ocenit fakt, že téma i inscenaci jako takovou lze bez problémů přenést do jakékoliv doby a divák v ní stejně objeví svůj vlastní aktuální život.

Velké poděkování za skvělý divadelní zážitek patří všem, kteří se na inscenaci podíleli, hercům, kteří kulturní zážitek zprostředkovali divákům a zároveň i ředitelce divadla Yvettě Srbové za šťastný výběr inscenace, která jednoznačně obohatila repertoár Divadla v Řeznické. Nedovedu si představit lepší prostor pro tuto inscenaci než právě divadlo v Řeznické ulici, které svojí intimitou umožňuje nikoliv pouhé sledování děje, ale naprosto dokonalé prožívání celé scény na vlastní kůži. Divák má možnost stát se nikoliv pouhým pozorovatelem, ale součástí děje tak, že je schopen za jednotlivé herce leckdy dýchat. Je prostorem, kde se velmi lehce a přirozeně mísí emoce na scéně s cítěním v hledišti, bezprostředně dokáže vtáhnout diváky do děje a nabídnout jim prožití daných rolí. Útěky lze považovat za inscenaci, které tyto aspekty velmi dobře svědčí a herci tak dostávají skvělý prostor pro realizaci svého hereckého umění, kterého zde v plné míře využili.  Stačila pouhá hodina a půl strávená ve společnosti těchto tří členů rodiny, aby se s nimi divák  následně nelehce loučil a nepocítil určitý druh stezku jako při otočení poslední stránky oblíbené knihy.

Kdo by rád na vlastní kůži okusil pozici volby životně důležitého rozhodnutí o budoucí existenci i vlastních prioritách a zároveň tímto bojem neohrozil svůj vlastní život, jsou Útěky jedinečnou příležitostí. Stanete se součástí vnitřně zasahujícího děje, který ve vás po odchodu z divadla mnoho zanechá, jistě i nemálo připomene a zajisté povede k zamyšlení nad svým vlastním životem a existencí, občanské zodpovědnosti, hrdosti a vlastenectví v aktuálně laděné společnosti.

Nenechte si ujít lednovou reprízu, mohu jednoznačně doporučit.

Fotogalerie inscenace Útěky

Foto: Divadlo v Řeznické, Alena Hrbková