Mlčte a budete v bezpečí

Včerejší vyvražděná redakce novinářů francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo je tragédií nejen lidskou, tragédií pro rodiny zavražděných novinářů, jejich čtenáře a podporovatele, ale i tragédií celosvětovou celé lidské společnosti. Dovolili jsme islámským radikálům přisvojit si moc nad svobodou slova, což je jedno z nejdůležitějších práv, které vlastníme. Nikdy nemělo být dovoleno, abychom o něj ještě někdy přišli.  

V době, kdy se většina začíná raději držet hesla „Kdo mlčí, nic nezkazí“, stále ještě existují jedinci, kteří se nebojí vyslovit své vlastní názory, navíc s nadsázkou a humorem. Jsou si vědomi, že balancují na tenkém ledě, ale jen stěží si lze předem domyslet takto katastrofální dopady. Mají mnoho nepřátel, ale jejich povaha nedovoluje připojit se ke stádové společnosti, obzvlášť pokud společnost baví. Většina lidí nemá problém zasmát se kreslenému vtipu o nejvyšších úřednících, prezidentech i karikatuře „vůdce“ jakéhokoliv náboženství. Jen málokdo se ale dokáže pod tyto výtvory podepsat, obzvlášť v době, kdy mu je za jeho dílo vyhrožováno.

A o tom to přesně je. Nevymykat se standardu „normálního“ chování, neupozorňovat na sebe, raději mlčet než vyslovit svůj vlastní názor a pokud už svůj vlastní názor vyslovit, neměl by se lišit s názorem většinovým. Obzvlášť u lidí, kteří svůj názor a komentáře k dění ve společnosti vyslovit musí, ba jsou na něm přímo existenčně závislí, je v případě klidného spánku nutné vědět, jaký názor aktuálně zastávat.

Po splnění těchto základních pravidel pro přežití, může mít člověk alespoň malý pocit jistoty, že nebude vyhledávaným terčem někoho, komu se jeho názory nelíbí. Člověk je mimo jiné tvor sebestředný, vztahovačný, urážlivý, ale i pomstychtivý. Bezpochyby se najde vždy jedinec, který sdílí jiné názory i jiné zájmy, ale pokud jste pod těmi správnými ochrannými křídly a víte, ke komu se v pravý čas přidat, máte zajisté větší pravděpodobnost na klidné přežití než osamocený jedinec se svými vlastními myšlenkami, názory a jednáním, které stádová společnost neakceptuje.

Pokud vše zůstává v rovině nepochopení a výměny názorů, je vše v pořádku. Naopak, každý má mít vlastní názor a nesouhlas či právě nepochopení názoru jiného, je zdravě lidské. To, zda dotyčný vysloví názor nahlas nebo zůstane v jeho hlavě, není až tak podstatné. Nijak tím totiž nepoškodí, neomezí nebo nezničí někoho, kdo sdílí jiné myšlenky a jiné životní priority.

Problém nastane ve chvíli, pokud je jedinec za své vlastní myšlenky, názory a ideje trestán, v nejhorším případě zaplatí tu nejvyšší cenu. Ve chvíli, kdy bylo porušeno jedno z jeho základních lidských práv, svobodně se vyjadřovat, dostává život celé společnosti úplně jiný rozměr.

Pro většinu je tento čin nepochopitelně otřesný, obzvlášť pak pro jedince píšící své vlastní názory, byla až do včerejšího dne představa trestu smrti v této podobě za jejich práci, nemyslitelná.