Kolečkova Kleopatra nastavuje zrcadlo

Objevil v sobě Michal Malátný opravdového úchyla a nalezla Jitka Čvančarová muže, který nenosí ponožky v žabkách?

Na první pohled nesmyslné otázky, které však v prostoru divadla La Fabrika nabývají nejen smyslu, ale i zásadního pohledu na životní priority a emoce všech přítomných. Dne 27. ledna se v divadle La Fabrika odehrála premiéra divadelní hry s názvem Kleopatra, jejímž autorem je Petr Kolečko, herecky hru obsadila v roli Kleopatry Jitka Čvančarová a rovnou v trojroli se představil frontman skupiny Chinaski Michal Malátný. Režii inscenace si vzal pod taktovku herec a režisér Ondřej Pavelka, většinu textů k písním a hudby složil Michal Malátný. Hra mu byla napsána přímo na tělo a jeho hereckou partnerkou měla být původně Bára Poláková, kterou nakonec nahradila v roli Kleopatry právě Jitka Čvančarová. Hra byla prezentována coby činohra se zpěvy a vzhledem k autorství Petra Kolečka, bylo  již před premiérou jasné, že se nebude jednat o běžné ztvárnění Kleopatry.

V inscenaci je naprosto čitelně zapsán jeho rukopis a specifické pojetí příběhu natolik, že již samotný scénář a jednotlivé texty tvoří ten nejzákladnější kámen a hlavní bod celé inscenace. Petr Kolečko ani tentokrát nezklamal a napsal dílo, které je velkým oživením divadelní scény a geniálním odrazem některých společenských aspektů dnešní doby, ve kterých nechybí určitá vulgarita ani nahota  trefně zakomponovaná do moderního pojetí inscenace. Kleopatra nastavuje vtipným, nenásilným a přitom velmi jednoznačným ztvárněním mužů jejich životní pozice a modely. Tři osudoví muži Kleopatry se v inscenaci stávají určitými symboly naprosto odlišných typů v pozici bláznivého úchyla, vládce světa i prototypu moderního blba, což umožňuje divákům sledovat s odstupem svoji vlastní identitu. Vše je doplněno kostýmy neomylně odrážející jednotlivé charaktery i oddělení jednotlivých scén. Určitou symboliku dnešního moderního světa lze vnímat i skrze tolik Kleopatrou nenáviděné ponožky v žabkách coby symbolu neschopnosti, nemužnosti a bojácnosti, která může evokovat určitý druh feminismu či nenávisti k mužům.

Opak je však pravdou a Kleopatra netouží po ničem jiném než po velké lásce a opravdovém muži, což se vzhledem k jejímu životnímu úkolu uchránit starobylou říši, může jevit chvílemi až absurdně. Stejně bez obalu jako je téma ženských citů, mužského ega, nedostatku opravdových mužů a především upřímné a oddané lásky, ztvárňuje Kleopatra ukázku leckdy až směšně naivního chování obdivovatelek hudební skupiny. Vzhledem k tomu, že byla hra napsána Michalu Malátnému na tělo, nelze se podivovat nad tím, že zatímco s Kleopatrou hrají pexeso o rozdělení světa a opékají si buřty, zahraje jí k tomu i několik hitů právě skupiny Chinaski. Jak daleko může dojít touha po opravdové lásce a ztráta jediného muže, kterého kdy Kleopatra milovala? Prozradím, že se závěr inscenace jeví více než překvapivý. 

Původně měla být inscenace situována v A Studiu Rubín, což by jistě divákům přineslo jiný pohled a zážitek než je sledování Kleopatry v divadle La Fabrika. Prostor divadla je natolik specifický a nabízející mnoho možností, že si jen stěží představit lepší prostor, kde by Kleopatra jako celek lépe vynikla. Prostorná scéna umožňuje nejen svobodu pohybu a určitý rozlet hereckým protagonistům, ale především disponuje výbornými audiovizuálními efekty, čímž nabízí divákům vnímat celkovou atmosféru představení jako jednotný celek. Právě tento fakt byl velmi dobře v Kleopatře využit a audiovizuální efekty naprosto přesně a trefně doplnily jednotlivé situační scény, spád i děj samotného příběhu. 

Aranžmá scény bylo jednoduché, tvořeno prosklenou krychlí, nafukovacími krokodýly, kočárkem a několika dalšími rekvizitami naznačujícími aktuální dění na scéně. Již z tohoto faktu je jasné, že dekorace byly pouhým doplňkem scény, hlavní část úspěchu byla proto závislá na samotném scénáři a zároveň hereckých výkonech.  

Jitka Čvančarová dostala možnost projevit se v roli nejen herečky, ale zároveň i zpěvačky a naopak Michal Malátný, který je převážně hudebníkem, musel předvést primárně svůj herecký talent. Od Jitky Čvančarové byl, vzhledem k jejím hereckým zkušenostem, dobrý výkon předem očekáván, a tak lze jen konstatovat, že se role Kleopatry zhostila naprosto s profesionálním přehledem. Její Kleopatra byla originální nejen svým slovníkem, ale i výrazem, citem pro monolog i dialog a naprosto jednoznačně si svými výstupy i zpěvem získala přítomné diváky. Výborně zvládla celkový projev tak, že její moderní Kleopatra byla nejen zábavná, ale především naprosto autentická, uvěřitelná a splývající s dnešní moderní dobou.  

Naopak u Michala Malátného bylo určité očekávání, jak se k daným rolím postaví, obzvlášť pokud šlo o tři naprosto rozdílné role vyžadující zcela rozdílné přístupy. Postava Caesara byla z pohledu diváka nejčitelnější a jasně danou figurou, která Michalovi bez sebemenších pochyb seděla opravdu přímo na tělo. Přispěl k tomu fakt, že v roli Caesara mohl být sám sebou, bezprostřední a jistý, nechyběly výstupy s kytarou, čímž se  tato postava nejvíce přibližovala jeho reálnému životu. Druhou rolí kterou ztvárnil, byl Marcus Antonius, který je typickým managerem zapadajícím do dnešní moderní společnosti, nudný tuctový muž žijící svůj digitální život na míle vzdálený Caesarovu bohémskému stylu. I zde byla postava vcelku jednoznačně postavena a stejně jako Ceasara, tak i Marka Antonia zvládl zahrát uvěřitelně, jasně a tak, jak byl dle příběhu zamýšlen.

Nejtěžší zkouška herecké vyspělosti čekala ve třetí roli, kterou byl Ptolemaios, který byl bratr a zároveň i manžel Kleopatry. Na rozdíl od dvou předešlých rolí, nebyla tato přímo specifikována, byla třeba velká míra improvizace, citu pro hru a nalezení cesty k vlastnímu provedení. Jak řekl Michal Malátný před premiérou „Ptolemaiose hraji jako takového pubescenta, který je naprosto nevypočitatelný blázen a úchyl“. Dle mého názoru zvládl i třetí roli velmi dobře, dokázal nalézt správnou míru určitého druhu pošetilosti, projevu čisté hlouposti hraničící s nebezpečným delikventem a ztvárnit tak jeho autentickou tvář.  Herec Michal Malátný nejen zvládl své role, ale zároveň velmi oceňuji, že se zúčastnil projektu, který určitým způsobem velmi trefně paroduje součást jeho reálného života.

I když se jednalo o premiéru, oba protagonisté se svých rolí zhostili s naprostou přirozeností, sehraností a citem pro každou jednotlivou scénu. Nutno ocenit práci celého týmu, který se na přípravě Kleopatry podílel, neboť odvedli skvělou práci, kterou jistě ocení mnoho diváků, kteří na tuto inscenaci přijdou. Konečný výsledek po premiéře ukazuje každý jednotlivý díl všech zúčastněných, kteří ke hře přispěli a kteří se stali nedílnou součástí této úspěšné premiéry.  

Reakce přítomných diváků mluvily po celou dobu představení naprosto jasně, lidé zjevně chápali souvislosti i skrytý podtext jednotlivých výstupů, velmi dobře reagovali na děj odehrávající se na jevišti a celou hodinu a půl byl slyšet hlasitý upřímný smích. Všem, kteří si chtějí užít chytrou zábavu, podívat se s nadhledem do zrcadla dnešní společnosti s často až směšnou  autentičností a určitým způsobem se zasmát i sami sobě, je Kleopatra jedinečnou příležitostí, kterou jednoznačně doporučuji.

Foto: Sedmá divadelní

Rozhovor s Michalem Malátným nejen o Kleopatře naleznete zde.